:.J-Lo Mour.:

Naše opička

2012-02-02T22:01:00.002+01:00

Našla jsem v Schopenhauerově knize zajímavý citát od Georga Christopha Lichtenberga:

Kniha je jako zrcadlo,

když se do ní podívá opička, nemůže spatřit apoštola.

Duševní šoustání

2012-02-01T21:34:00.002+01:00

Neuvěřitelný příběh Okiho Brázdy a jeho ženy Amelie pokračuje. Píše se rok 1919. Po Ameliině švédské cestě s lesbickým dobrodružstvím se manželé setkávají v Praze. Oki se raduje, ale Amelie mu nedokáže radost oplácet. Když jsou spolu na návštěvě na Hradě u prezidenta Masaryka, Oki se zahledí do Masarykovy dcery Olgy, s níž se setkal již za války a okouzlil ji, jak to tehdy neváhala napsat v dopise jemu i Amelii. Tentokrát se ale šla s Okim dokonce projít do zahrad, kde si vyměnili polibky. To neušlo bystrému zraku TGM, který se rozhodl zasáhnout. Olze vysvětlil, že „paní Brázdová má právo žít svůj život a jeho dcera povinnost uhnout z cesty“. Manželé si to vyříkali, ale na Olgu to dopadlo silou popravčí sekyry. Chtěla dokonce skákat z okna. Z depresí ji vytahovala sama Amelie. Zůstaly pak přítelkyněmi a celý život udržovaly písemný styk.

Vztah mezi manželi se ale nezlepšoval a pomalu, ale jistě planěl. Amelie dokonce zapomněla na Okiho třicetiny. Oba si uvědomovali, že jsou zcela jiné podstaty, zvláště, když Amelie vlivem okolností objevila svět zbožnosti. Nakonec Oki Amelii dovolil, že může „duševně spát“ s kým je jí libo, jemu prý k tomu chybí potřebný orgán. Zde je třeba poznamenat, že Oki použil daleko silnějšího výrazu než „spát“.

Svádí mě to k rozvinutí myšlenky, ale raději to zavřu a půjdu si duševně zamasturbovat nad další stránky téhle zajímavé knížky.

George Black a Alfred Rtuť

2012-01-31T22:52:00.002+01:00

Jiří Černý byl v Kadani poprvé před rokem. Tehdy mluvil o Johnu Lennonovi.

V dalších dvou pořadech mluvil o The Doors a Bobu Dylanovi. Dnešní večer byl o skupině Queen. Čtyři svátky hudby, které v lecčems předčily i živé koncerty. Dnes jsem se zase dozvěděl spoustu novinek, třeba o dj Johnu Peelovi nebo kapele The Platters. Píseň The Show Must Go On ke mě promluvila univerzálněji, než jsem ji do teď vnímal. O přestávce jsem si pak u pana Černého nevinně šplhnul, když jsem se zeptal, jestli se mu také v některých polohách Queeni zdají podobní americkým The Sparks, což mi přišlo jako drzá otázka, ovšem nejen, že kvitovaná, ale pan Černý se dokonce rozpomínal na některé jejich písničky.

Další pořad bude 30. května o Karlu Krylovi.

Proti proudu času

2012-01-30T22:25:00.006+01:00

Julinka už leze po čtyřech. Dělá čest svému znamení, a tak zatím leze jenom dozadu. Hodí se tedy vyrazit na jednu pouť, v níž se vydáme pozadu v čase. Ano, tohle černobílé bohatství jsem tak zoufale hledal, až jsem kvůli tomu klekl na kolena před sv. Antonínem.

Julinka s babičkou:

Julinka s maminkou a tatínkem:

Tatínek s prababičkou:

Tatínek s babičkou a dědečkem:

Prababička s babičkou a prastrýčkem:

Prababička kojí babičku:

Prababička jako nejmladší ze sestřenic (vlevo dole):

Prababička v kočárku:

Prapradědeček a praprababička s prababičkou v bříšku:

Praprababička na kurzu šití:

Praprapradědeček s prapraprababičkou:

Bůh bez Boha, světlo bez světla

2012-01-29T19:45:00.005+01:00

Připravuji si témata na besedu s Vlastou Dufkovou, a tak si čtu některé její překlady stejně jako rozhovory s ní. Poslední rozhovor asi poskytla Hostu a byl pro mě v mnohém inspirativní.

Mám rád, když se věci filosofické a teologické tahají tak trochu za ocas, protože jen tak si je občas člověk schopen uvědomit jejich hodnotu. Když někdo říká přesně to, co očekáváte, že bude říkat, přestanete se pak soustředit i ve chvíli, kdy chce sdělit něco důležitého.

Vždycky mě jako obráceného křesťana fascinoval jeden ze sedmi výroků Krista na kříži. V tomto případě spíše než výrok jde o výkřik. Bože, bože, proč jsi mě opustil. Jako jediný z těch sedmi se vyskytuje hned u dvou evangelistů, u Marka a u Matouše, v obou případech nejdříve aramejsky a pak v překladu do evangelního jazyka. Čekal bych od kněze, že mi to osvětlí, že sice možná šlo o výkřik v zoufalství, ale že právě nutnost překladu upozorňuje na to, že Ježíš odkazoval na Žalm 22, který stejnými slovy v hebrejštině začíná, ale nakonec vyznívá jako ujištění o víře. A tak chtěl Syn ujistit Otce o své víře, protože Jemu přece nemá cenu přeříkávat celý žalm.

Když se Jan Němec zeptal Vlasty Dufkové na Alberta Camuse a Simone Weilovou, její odpověď pro mě byla jako blesk z čistého nebe:

Je to zvláštní: Camus a Weilová jsou si do určitého bodu blízcí, ale pak se vydají každý jinou cestou, i když v něčem zas ne tak odlišnou. A ten bod je: Bože, proč jsi mě opustil. Pro Camuse to znamená, že se podle toho musíme na světě bez Boha zařídit a převzít za svůj důstojný život plnou odpovědnost. Weilová z toho vyvozuje existenci Boží — a navíc říká: víc důkazů nebude. Moment, kdy Kristus na kříži říká ona slova, je pro ni nejvyšším, jediným a dostatečným důkazem Boží lásky. Její víra je tedy strašně nesnadná. Vrcholem Boží lásky k člověku je, že Bůh na sebe vzal lidský úděl, jenže člověk má paradoxně něco, čím božský rozměr přesahuje a co Bůh jakožto absolutní dobro už z definice nemůže poznat aktivně, totiž zlo, a jediná cesta k poznání zla pro něho je tedy trpná, pasivní, tj. zlo podstoupené jako utrpení, pašije. A vůbec nejhorší zakoušené zlo je, když si člověk myslí, že ho Bůh opustil. Jinak řečeno, teprve když Kristus — tedy Bůh — na kříži pocítí, co to je, ztratit naději v Boha, pozná, co je být člověkem. V důsledku z toho také pro Weilovou plyne maximálně odpovědný vztah k životu, to její poněkud heretické křesťanství se obejde dokonce i bez křtu.

Nechci to rozpitvávat množstvím slov. Simone Weilová řekla stručně a jasně to, co jsem ve svém přemýšlení o Božím plánu nedokázal formulovat. A já mám radost, že jsem ji objevil už před více než dvěma lety – a už tehdy mě zaujala. Budu se muset poohlédnout po něčem, co od ní vyšlo v češtině.

Antonín, Florian a Michael

2012-01-29T17:49:00.004+01:00

Včera jsem nemohl něco hrozně důležitého najít. Vysypal jsem kvůli tomu batoh, provedl policejní prohlídku automobilu, prohlédl několik desítek knih, kalhot, kabátů a míst, kde bych to mohl nechat a nic. Ráno jsem šel na Mši svatou, po dlouhé době, lajdák jeden. Vypadá to, že až sv. Antoníček mě tam dohnal, ale lhal bych, kdybych to svedl jen na něj. Před nedávnem jsem se potkal s Otcem Josefem na žehnání novému požárnímu vozu a sošce sv. Floriana a zastyděl jsem se, že se s vlastním farářem potkávám místo v kostele v hasičské zbrojnici.

Navíc z rozhovoru s ním, kde jsme se dotkli třeba vědomostní soutěže motorkářů v kadaňském kostele nebo složitého života bezdomovců, jsem zatoužil poslechnout si jeho kázání.

Přiznávám se, že jsem byl rád, že je místo za mříží, kde rád sedávám, když nestojíme s kočárem těsně před ní, ale pak když přišli další farníci a někteří zůstali stát, měl jsem vtíravý pocit, že jsem někomu zasedl místo. Místo Otce Josefa kázal jáhen a kázal o ďáblu a zlu, uhlazeně a přesně, jak jsem to čekal, a tak jsem toho využil a upřel svoje myšlenky a modlitby na sv. Antonína, aby mi poslal to, co mi schoval, protože jsem pochopil, co mi tím chtěl naznačit. Díky jáhnovi jsme se málem po mši pomodlili modlitbu Lva XIII. k archandělu Michaelovi proti nástrahám Satana. A tak se ptám archandělova jmenovce, co si o tom myslí. A ráno se zase pomodlím tu od Jana XXIII., moji nejoblíbenější!

Když jsem se vrátil domů, Věruška se nabídla, že se ještě jednou podívá do auta, přeci jen já jsem tam byl za tmy a musel jsem se spolehnout na umělé osvětlení. Svatý Antoníček to opravdu vrátil tam, do kufru za ten gumicuk, kam se dávají lékárničky, piksly s olejem a láhve s fridexem. Děkuju!

A co to bylo? Dozvíte se už brzy.

Filosofie básnické skladby

2012-01-28T16:55:00.000+01:00

Dal jsem si na víkend domácí úkol: Vymyslet název a anotaci předmětu, který bych rád zařadil do letního semestru Univerzity třetího věku v Kadani. Zpočátku jsem se do tohoto projektu nehrnul, protože jsem se obával, že s mými časovými možnostmi zanedbám přípravu a nenaplním své představy o kvalitě. Nakonec mě ale kurz wikipedie nachytal na hruškách a jeho posluchači na švestkách – jak mě to učení baví! A jak mi chybí! A tak jsem vnitřně nucen vymyslet si nový předmět. Zatímco srdce chce učit, mozek doufá, že se nikdo nepřihlásí. A podle toho vypadá i ta anotace.

Co dělá báseň básní? Jak lze vnímat poesii*? Přežije poesie 21. století? Kurz zdaleka není určen jen čtenářům (či dokonce autorům) poesie, ale naopak zejména těm, kteří s poesií skončili u povinné četby Kytice a úryvků z Máje, jen je jim to někdy trochu líto. Nepůjde o klasické rozbory básní, ale díky esejům některých básníků, kteří nám to dovolili, nahlédneme do kuchyně jejich múz (Edgar Allan Poe dal názvem svého eseje název i tomuto kurzu), zmapujeme některé dějinné epochy poesie, letmo probereme základní básnické figury a tropy, zamyslíme se nad významem metafory a poesie pro kulturu i každodenní život civilizovaného člověka.

*Přemýšlel jsem, zda použít variantu poezie nebo poesie… jakoby to bylo jedno, líbí se mi obojí… ale když jsem si dosadil znělou a neznělou sykavku do jiné dvojice (báseň nebo bázeň?), pomohlo mi to s rozhodnutím a přiklonil jsem se k staromilskému slovníku s tím, že když jde o univerzitu třětího věku, jejím posluchačům to proti srsti jistě nebude. Proti pravidlům po reformě z r. 1993 se tím neproviňuji, nicméně abych dostál jednotnosti stylu, musel bych dát ještě přednost musám před múzami a možná bych měl psát i essay, což vědomě odmítám, tak snad nepřijdu o diplom a tím možnost dále učit.

Věděli jste, že...

2012-01-27T21:15:00.001+01:00

... Josef Jiří Kolár inicioval systematický překlad Shakespearových her do češtiny?

Sám jsem navrhoval jako zajímavost... že Josef Jiří Kolár jako první přeložil Shakespearovo Zkrocení zlé ženy do češtiny.

A moc mě zaujalo, že si prostřední jméno Jiří nechal dát pro svůj obdiv k Jiřímu Gordonu Byronovi.

9. února to bude 200 let od Kolárova narození. To mě k 21. článku v DYK inspirovalo.

Naše malá hvězda

2012-01-26T22:01:00.000+01:00

Kdopak je ten černý vzadu?
Tvář má jako čokoládu,
v uchu zlatou náušnici
a přináší sedm svící.

Zvou ho Baltazarem
a přináší darem
něco na mlsání
od královny Táni.

Už je mi sedm měsíců.

Ty naše lolitky aneb Ne, není už poesie na světě

2012-01-25T22:10:00.000+01:00

Už si to štrádujeme rozlehlou Rusí, což znamená dny a noci ve vlaku. Dnes jako tenkrát v roce 1896 s Vilémem Mrštíkem. Proslýchá se, že jedním z důvodů Mrštíkovy sebevraždy byl i pocit viny z obdivu (zřejmě platonického) k třináctileté dívce, kterou jednou políbil ve včelíně. A právě tam, mezi úly, si autor Pohádky máje chirurgickým skalpelem podřezal krk a pětkrát se bodl do srdce. Důvodů bylo, jak to v podobně tragických případech bývá, asi víc, cukrovka, pomluvy sousedů, špatné vztahy s okolím a místy ostrá kritika jeho díla. Že byl ale Mrštík hebefil, o tom svědčí i nenápadná nymfická pasáž z Cesty do Ruska.

Ale tu naproti mně (jak jsem si toho mohl nevšimnout) spalo dítě – učiněný obrázek… Ne, není krásnějšího pohledu na světě nad spící Jezule. Chvíli padlo na ni oknem vycházející slunce – a byla-li růžová ona sama, byla v tom svitu ještě krásnější. Planula v červáncích rána jak čerstvě rozvitý květ. Nožky jen diskrétně visely jí pod šatem a kolébala se v pohybu vlaku sama. Seděl jsem ve vedlejším kupé tak, že jsem ji měl otevřenými dvířky před sebou jako v rámečku. Víčka jako lupínky růží přikrývaly jí oči, prsíčka lehce vzbouřená prvními jary plnila se bezděčnými vzdechy snu. Hubičku, jak tak ležela, poduškou měla smáčknutou na jednu stranu – a zdálo se, že ani těla nemá, jen se tu tak vznáší v paprscích rána jak světlé zjevení dne. Ale vlnila se na krátkém tom sedadle jako něco, co přece jen nějakou váhu má – přece to nebyl pouhý vzduch, světlo, sen.

Trvalo chvíli, co jsem tak díval jak u vytržení nad světlým tím divem krásné přírody. Stále ta stará píseň o pěkné Markétce a doktoru Faustovi, jak nad ní stál…

Pojednou anděl se poškrábal na nose – a zívl. Bože, jak i ten nejkrásnější anděl přece jenom lidský je! Pojednou vstala, klekla na obě kolínka, jako když doma asi vstává ze svého lůžka a chce se modlit. Protáhla se, protřela si oči oslněna ranní záplavou – a prásk sebou na druhou stranu. Nikdy bych byl nevěřil, že pod těmi čtrnácti lety tak sedadlo může zapraštět. Svinula se jako liška do sebe, v ladnou vlnu ležící zmije, a spala dál.

Ne, už není poesie na světě.

Vlak popojel o něco dál.

Anděl snídal – kaviár a potom mléko a ještě jakési telecí. Bůh sám ví, jak strašlivé spousty jídla a mléka prošly čtrnáctiletým jeho tělíčkem. Kaviárem si anděl namazal celý krajíc chleba. A to že má být na Rusi pravidlem? Fuj.

Ne, není na světě už poesie víc.

Ráj – bez hada

2012-01-24T18:53:00.001+01:00

Když jsem tu psal o tom, že by se o Amelii Posse-Brázdové měli učit žáci všech stupňů škol ve vlastivědě, dějepisu (nebo člověku ve společnosti či jak se to dnes jmenuje), měl jsem přečtenou jedinou kapitolu z jejího životopisu. Pokročil jsem k té, která nese název Krize a nový život. Protože by se z ní dal sepsat román nebo se zručným dramaturgem i divadelní drama, poslouží mi k několika excerptům.

Celé drama mělo prolog v poválečném rozdělení manželů Brázdových. Zatímco Oki maloval v Itálii, Amelie odjela domů do Švédska. Zatímco Oki ujišťoval v mnoha dopisech svou ženu o své věrnosti, Amelie se více než psaní dopisů věnovala družení s novou známou, Elizabeth Thielovou. Dospělo to až k noci, po níž se Amelie ptala, zda se úplně neminula rozumem… pořád ještě jsm si myslela, že to musí být nějaký omyl. Ale pak jsem se tomu oddala bez jakéhokoliv rozpitvávání a rozmýšlení – a potom už to byl jen skvělý a dobrý a kouzelný ráj – bez hada… Bůh tam byl se mnou… to byla pro hluboce věřící Amelii velmi důležitá jako pro mnohé nevěřící asi nečekaná informace.

Mezi tebou a mnou neexistuje nic ošklivého ani nemocného – ale ostatní lidé by to nechápali a dělali by všechno proto, aby to pošpinili a převrátili v něco směšného nebo nechutného – čili se to nesmějí dozvědět – uzamkněme svou svatyni na zámek.

A o čtyři roky později:

Miluji tě stejným svěžím a živým citem jako před čtyřmi roky – ale už netrpím, nevyžaduji, abys byla „mou“ – nežádám ani tvoje vzletné srdce ani tvoji ještě vzletnější duši. Pouze se raduji z toho, že ji vidím, cítím a rozumím jí – děkuji Bohu, že ji občas zahlédnu…

Hodina duchů

2012-01-23T20:53:00.001+01:00

Hrnku zvoní v uchu lžíce,
že přichází klekánice.
Hrnku zvoní lžíce v uchu,
že nastává vláda duchů.

Duchové jsou stíny lidí,
které oči neuvidí,
dokud nejsou v noci samy
– potom křičí mami mami

a není jim pomoci.
Mně se zjevil za noci
a než utekla jsem k mámě,
skončila jsem v jeho tlamě.

Chcete opravit radio, vymalovat či uklidit byt?

2012-01-22T20:11:00.001+01:00

Údržbářská firma Navenek nabízí své služby ve formě oprav domácích zařízení, odstranění závad na spotřebičích, montáže nábytku, stěhování, malování a úklidu! Výsledek takové vzorové desetiminutové akce našeho hlavního údržbáře můžete vidět na následujících snímcích. Použité ingredience: kolínka, rýže, mouka, kečup, hořčice, pět vajec a půl párku na dozdobení (mezi křesly).

První repríza absurdní komedie Bráškové podle povídky Ivana Vyskočila.

Věděli jste, že...

2012-01-21T14:52:00.000+01:00

... Božena Němcová dostala jako jediná výplatu za svůj příspěvek do almanachu Máj?

Můj 21. zářez na pažbě anglické Wikipedie k 150. výročí úmrtí Boženy Němcové.

Rudolfův duchovní majestát

2012-01-20T23:14:00.001+01:00

Rudolf. Jméno mého otce, děda, praděda a nevím do jakého kolena v rodu Losenických až sahá. Táta jej nosil pyšně jako císař toho jména druhý, který má dnes 400 let od úmrtí. V Kalendáři historickém jsem si přečetl, že dobu a osobnost Rudolfa II. vystihli mimo jiné Jaroslav Vrchlický v básni Ilioneus, Josef Jiří Kolár v románu Pekla zplozenci či Jaroslav Durych v Masopustu, což mě zaujalo, protože Vrchlický bude mít letos sto let od úmrtí, Durych padesát a Kolár se narodil před dvěmi sty lety. Pro člověka, který má rád výročí, zajímavá shoda náhod.

Našel jsem si tedy Vrchlického báseň a moc mě bavila, ačkoli absolutně kašlala na rýmy. Rudolf II. se v ní svěřuje, jak ho nezajímají žádné nové zprávy, žádné rebelie, aférky všech možných lidí, kriminální činy a katastrofy ve světě, ba ani pitky, na něž ho lákají přátelé, protože je plně zaujat uměním v básni vtěleném do bezhlavého torza sochy Ilionea.

Před dvacet lety jsem považoval lidi, kteří nesledují každý den zprávy, za omezence. Ještě před deseti lety bych asi neodmítl žádné pozvání na pivo. Dostal jsem se ale do věku nebo snad spíš do stavu, kdy si často večer říkám s imperátorem:

O ničem já nechci vědět.

Odsud všickni!

Pod praporem legií

2012-01-19T22:08:00.004+01:00

Hledáme účastníky expedice po stopách čs. legií v Itálii.

Možná si vzpomenete, že nápad na expedici přišel se zmínkou o Oskaru Brázdovi a jeho účasti na vzniku našich legií v Itálii v knize Doss Alto Adolfa Zemana. Tehdy jsem vyhlásil pátrání po praporu, který byl slavnostně předán československé jednotce v Římě 24. května 1918. Do expedice se mi od té doby přihlásilo pár skvělých kamarádů a lidí, kteří jsou pro věc zapáleni. Máme kameramana, redaktorku Objektivu v Itálii, několik řidičů a nadšenců v jedné osobě. O víkendu mě navštívil Hynek D., investigativní redaktor Žateckého deníku a pod paží nesl dva šanony plné jako roční výkazy akcí KZK. Jeden byl o Kafkovi v Siřemi a druhý o italské expedici. O naší italské expedici! Vypátral několik lidí a organizací, co by se nám mohli hodit, a domluvili jsme si návštěvu u paní Brázdové, mistrově druhé manželce, která stále ještě žije na Líčkově u Žatce. Také mě přivedl na myšlenku objednat si knihu o Amelii Posse-Brázdové, mistrově první manželce, která s Okim, jak tehdy svému muži přezdívala, stála onoho osudného dne roku 1918 na římském náměstí a podle Adolfa Zemana měla valný podíl na vyšití praporu.

Včera mi kniha, vydaná jako na objednávku právě v minulém roce, přišla poštou. Je to strhující četba o osudu opravdové dámy, která si ale na dámu nehrála. Přes 350 jejích stránek sepsala švédská autorka a je charakteristické, že mnozí Češi o zásluhách paní Posse pro náš národ vůbec nic netuší – byl jsem jedním z nich. Ve školním dějepisu by jména jako Amélie Posse-Brázdová, Ernest Denis (obrovská osobnost české historiografie, po němž se jmenovalo jedno z pražských nádraží – a už nejmenuje!), Angelo Maria Ripellino (který překládal Holana), Franz Spina (kvůli němuž jsem dostal dvojku z mých oblíbených českých meziválečných dějin), Seton-Watson (na kterého bych málem zapomněl), ale třeba i Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner (rodilí Němci, kteří stáli u zrodu naší národní identity), měla být skloňována od prvních hodin až k maturitě. Jiříku, naprav to!

Dejme ale slovo Evě Strömberg Kranzové, autorce knihy o Brázdově manželce, která na straně 131 českého překladu uvádí věci, jež ještě víc zmatou to, co dosud víme:

Oki Brázda se válce nejvíce přiblížil návrhem na prapor československé armády. (Československá armádní jednotka v Itálii tvořila 6. československou divizi a obsahovala pluky 31 – 34.) Byl to krásný výtvor z červeného a bílého hedvábí se starým českým symbolem, dvouocasým lvem, umístěným uprostřed a obkrouženým zlatým věncem z lipového listí; v každém rohu pak byly tři modré slovenské vrcholky. Stožár byl korunován čtyřmi zlatými prstenci, které symbolizovaly Čechy, Moravu, Slezsko a Slovensko. (O připojení páté části, Podkarpatské Rusi, se dosud neuvažovalo.) Prapor byl slavnostně předán českým vojákům dne 24. května 1918 na Piazza Venezia za přítomnosti členů italské vlády, vysokých vojenských hodnostářů a diplomatů zemí Dohody. Poprvé od třicetileté války směli čeští vojáci bojovat pod vlastním praporem. Není divu, že tisíce přítomných vojáků začalo spontánně zpívat „Kde domov můj“ a že se nikdo nezdržel dojetí. Oki Brázda se zúčastnil organizace celé slavnosti a jeho žena popsala celou událost s nelíčeným nadšením.

Obrázek v knížce není. Zato je tam kvantum zajímavých obrázků, které jsou prý k vidění na Líčkově. Byl jsem na tom zámku asi dvakrát, ale samozřejmě si takové detaily nepamatuju. Naposledy jsem tam byl s Věruškou, což byl náš úplně první spolčený výlet, z nějž jsme šli pěšky do Žatce a za tmy. Paní Brázdová sice tehdy doma byla, ale neprovedla nás, přišli jsme ve špatnou dobu. Snad to tedy vyjde příště. A snad to příště bude brzy.

Návrat do civilizace

2012-01-18T22:23:00.003+01:00

Klára s otcem na cestě autem skrze severní Spojené státy zažili i jeden nepříjemný zážitek ve městě Pellago (zřejmě smyšleném). Z průšvihu v jednom nevzhledném, nepohodlném hotelu, kde ji chtěl majitel znásilnit, ji zase vysekal Milt (tentokrát i se Zrzkem). Když si tam dávali společně ráno snídani, v překladu stojí, že majitelka hotelu a Slovačka posluhovaly hostům a hoteliér se povaloval v kuchyni. To mě zaujalo natolik, abych sáhnul po originálu. The landlady and a slavey... stojí tam. Tedy majitelka a otrokyně, napadlo mě ihned zřejmé řešení této překladatelské chuťovky, ale pro jistotu jsem si to ještě vygůglil. Dnes protestující anglické wikipedie (k jejímuž protestu se , ač Neameričan, připojuji!) uvádí, že Slavey je jedno z mnoha kanadských indiánských etnik. Možná tedy, že překladatelé Houska a Razil mysleli Slovačkou právě tuto indiánku, o jejíž existenci jsem neměl ponětí. Zase jednou rádoby chytrý nachytán na švěstkách!

Klára ale brzy po tomto incidentu ukončila svou cestu a ubytovala se na pár týdnů u svých příbuzných v Seattlu.

A když bylo ráno, poznala, že ranní světlo je proto, aby ukazovalo mahagonové, sametové a skleněné plochy, a že jen hlupák je s to opustit tato místa a potulovat se a prosit ušpiněné muže v garážích, aby naplnili nádržku vozu páchnoucím benzinem a olejem.

Jeden z rodinných přátel na večírcích na oslavu Klářina návratu do společnosti stále opakoval: Základ umění savoir faire je vědět, jak a kdy být hrubý k lidem.

Dědo

2012-01-17T22:16:00.003+01:00

Loučívali jsme se denně u dveří,
než zmizel jsem za prvním rohem.
Na bradě mi tehdy rostlo pápěří
a žil jsem jako bohém.

Loučívali jsme se denně u dveří,
pak zmizels mi za prvním rohem.
Ještě pořád ale nechci uvěřit,
že místo ahoj řekls sbohem.

Bezpečný divadelní krov

2012-01-16T23:19:00.004+01:00

Asi před rokem jsem získal svázaný ročník časopisu Zájmy českého herectva z roku 1905. Až dnes mě napadlo, že to byl rok, kdy byla uvedena Lucerna, tak jsem knihou trochu listoval. Lucerna měla premiéru v listopadu, a tak až v předpředposledním čísle z 28. října 1905 je zmínka, že Aloise Jiráska "Lucerna" připravuje se na N. D. V předposledním čísle z 30. listopadu stojí pak tato výzva:

Blahopřání do Českých Budějovic a poděkování Máji, že i po sto sedmi letech se můžeme pokusit provozovati novinku Národního divadla. Dnes byla čtená zkouška a já stojím před svou soukromou výzvou. Nepřipadám si jako Libor, nemyslím si, že se na tu roli hodím, ale právě proto se o ni chci pokusit, to mě na tom baví. A ze zkoušky jsem odcházel s dobrým pocitem, protože pochyby hlodaly, ale neuhlodaly. Nebylo nás sice tolik jako na první zkoušce, ale atmosféra byla dělná a sdělná, a tak začínám věřit, že se ledy pohnou. A té lípy se nevzdám!

Polky a jejich jazyk

2012-01-15T18:50:00.002+01:00

Na Cestě do Ruska jsem už skoro na Rusi, ale nedá mi to, abych nezmínil Mrštníkovu ódu na Polky a polštinu, které se mi taky vždycky líbily.

Průměrně jsou Polky hezké, výjimky z nich jsou překrásné… Ušlechtilost a jemný smysl pro formu lze ostatně pozorovat i v jiném ohledu u Polek. Není tu zvykem mít břicho jako almaru a tvář jak hrnec – útlost a táhlost v liniích, vzdušnost v pohybu, diskrétnost v chůzi, ladnost v pohybu a distinkce v modulacích hlasu je tu kupodivu vypracovaná až do nejjemnějších rafinovaností, aniž by přestávala být přirozenou. Následek patrně už vrozeného pudu, v životě už zakořeněného taktu. Povyhrne-li si Polka šaty, objeví se cukr úběle tak bezvadný, neposkvrněný, čistý, jako by nikde nebyla ani chodila a přímo před vámi se snesla v první čistotě ranního úboru. Ze všech nejkrásnější zdá se být jejich hlas – to zvonky zvoní kolem vás, vysoké stříbrné, jemně sladěné, ale plné života a prudkého temperamentu. Polština sama jako by stvořena byla jen pro ně, jen v jejich ústěch zní v ideální své líbeznosti. Je to hlas, kterým se vyznává milošć, přítulný, čisťounky, opravdu ženský, tak ohebný a podludně milý, že se ti oči zavírají a poslouchal bys jenom ten hlas, jenom tu píseň dívčích úst – ovíjí se kolem srdce jako had. Je to jazyk lásky, jazyk úlisné svůdnosti, jazyk, na jehož útvar už od pradávna asi největší vliv měly ženy. Vedou se neustále spory o to, kdeže svedla Eva Adama, zda někde v Asii, na břehu Eufratu a Tigridu, nebo někde jinde: já myslím, že to mohlo být jenom na břehu Visly, poněvadž zde jsem našel vyvinuty všechny ty prvky prohnané rasy, všechny ty zbraně, pro které se tolik silných ostříhati dali Dalilám.

Mašinka na dortu

2012-01-14T22:03:00.009+01:00

Pamatuju si, že jsem jako malý kluk jel jednou s dědou vlakem. Vysvětloval mi tehdy, jak fungují hydraulické brzdy a co to dělá ten pán, který obchází vlak s dlouhým kladivem. Až teď mi dochází, že děda se v tom docela vyznal. Bylo to proto, že jeho tatínek byl úředníkem na dráze. Babičky tatínek taky pracoval na dráze, ale v provozu.

U pradědy Kulhánka, který byl za války námořním lapiduchem, si představuju, jak se na mostě Ponterosso v Terstu potkal s Jamesem Joycem. Šel s ostatními námořníky do hospody, zatímco James si to mastil z oblíbeného knihkupectví Umberta Saby domů, aby začal psát Odysea.

Praděda Podlešák, taky Josef, asi nikoho tak slavného potkat nemohl (sebe nepočítám; jen je mi líto, že ho znám stejně jako pradědu námořníka jenom z fotky, umřel, když mi bylo půl roku). Ale přeci jen, jednu pohádku vám o něm povím. Jak se tak ve svých dvaceti letech potuloval často po lounském nádraží, kde pracoval, potkával zamlklého, o něco staršího človíčka, který se vždycky cestou z železničních dílen zastavoval tu u výhybky, tu u odstaveného vagonu, tu v nádražní hale a všude si zamyšleně prohlížel detaily, až s dětinskou zvědavostí. Jednou se potkali v nádražní hospůdce a pěkně si popovídali. Praděda ho potom vodil po nádraží, dostali se i k výpravčímu, a nakonec ho vzal i do strojovny lokomotivy. Nový kamarád se mu svěřil, že by jednou chtěl psát básně jako Jiří Wolker. „Tak to až budeš tím básníkem, tak nezapomeň složit taky něco pro moje děti.“ Tehdy praděda ještě žádné neměl. Za pár let se mu s Emilkou narodila Maruška a zůstala jedináčkem. Praděda už o tom pánovi z dílen nikdy neslyšel. Jako by se vypařil.

Když se mu po letech narodila vnučka a vnouček, koupil jim, když už trochu uměli číst, pěknou knížku O veselé mašince. Jejím autorem byl Jan Čarek. A to je třešinka na tomhle pohádkovém dortu. Praděda nemohl tušit, že to je jeho dávná známost z nádražní putyky. I Julinka dostane tuhle krásnou knížku k jedněm z prvních narozenin, jako vzpomínku na prapradědečka.

Jako závdavek tu má básničku, kterou jsem složil před pár lety pro Kubíčka (a která sklidila velký ohlas v přednesu jednoho německého studenta mezi posluchači letní školy českého jazyka pro cizince, kteří důvěrně znaly české vlaky – on při tom recitování se svými asi 120 kilogramy tak legračně vyskakoval, když naznačoval ono dupání, to byste museli vidět, jak sebou při tom trhal):

Dup a dup. A dup a dup.

Ptá se celé kupé,
kdo to tady dupe.

Dup a dup. A dup a dup.

Asi máme dole díru,
zavoláme mašinfíru.

Dup a dup. A dup a dup.

Štiplístek a koloťuk
budou tady coby dup.

Dup a dup. A dup a dup.

Domek pana výhybkáře
V cuku letu zmizel v páře.

Dup a dup. A dup a dup. Uůůů

Na pátou kolej dodupal vlak,
co dále pokračuje – do oblak.

Dup a dup. A dup a dup.
A dup a dup.
A dup a dup.
A dup a dup.

Sybilino proroctví 2012

2012-01-13T21:26:00.003+01:00

Tahle zima je opravdu zvláštní, nepřijde vám? A to ještě netušíte, že ode dneška, pátku třináctého, nikdo nezemře, všichni se začneme mít rádi, budeme k sobě štědří a přistěhovalecká vlna se zastaví, protože krize bude všude zažehnána. Jak je to možné? Z Orloje odvezli Smrtku, Lakomce, Marnivce a Turka. Ale nebojte, oprava bude trvat nejpozději do začátku jara, a pak se vše vrátí do stavu, na jaký jsme zvyklí, budeme myslet jen na sebe, okrádat se navzájem, krize konečně přijde i bez Turků, Řeků a řečí, a budeme smět zase umírat. Většina z nás se nějaké změny ani nevšimne.

Foto: iHNed

Hovada (balada)

2012-01-12T22:00:00.005+01:00

Chceš vyprávět pohádku
o malinkém hovádku,
které vzorně žralo trávu,
až vyrostlo v statnou krávu?
Pak dostalo palicí
a teď bydlí v lednici.

Vyprávěj mi radši příběh
o tom, jak se malé hříbě
živilo jen kobylím
mlékem a pak obilím.
Než se stalo statným koněm,
zakoplo a bylo po něm.

(pro Julinku s hvězdičkou; publikováno po 22hod., kdy už konečně usnula)

Rodinné minialbum

2012-01-12T00:38:00.005+01:00

Děda rád fotil. Jeho fotografie mají čistě dokumentační charakter, ale pocházejí z doby, kdy i takové fotky měly kouzlo. Pamatuju si, že jsem byl na několik minut pozván do temné komory, kde ty fotky vznikaly. Opravdu se věšely na šňůru! A temná komora byla opravdu temná! Dnešní digitální focení je proti tehdejšímu procesu vzniku fotografie jako inseminace proti milování.

Babička ráda lyžovala, tančila, zavařovala okurky a plela zahrádku. Já jsem rád zavařoval a plel s ní. Dneska ráda luští křížovky. A já je rád luštím s ní. Naposledy to byla dostředivka a polodokreslovka (já vím, babi, že jsem ty názvy přesně netrefil, ale nějak tak se to jmenovalo). A dalo mi to zabrat.

Maminka ráda jezdila na mopedu. Nebo se na něm alespoň nechala ráda fotit. A ráda balila jeho řidiče. Vůbec ráda balila. To jsem po ní částečně zdědil. Ale teď už to máme oba za sebou. Teď maminka ráda peče cukroví a já ho rád jím. A taky si ho rád balím na cestu. Dneska jsem vyfasoval plný kbelík. Takle odleželé ho mám nejradši.

V temné komoře se občas stalo, že se otočil negativ a to co bylo ve skutečnosti vpravo, na fotce skončilo vlevo. A nápisy se zobrazily zrcadlově. Dobře, snažím se okecáním zakrýt, že jsem byl alkoholik už v necelém půl roce. A nikdy bych nevěřil, že mě na pivo naučila babička stará, tedy prababička, dědova maminka. V jejím pokojíku jsem pak dlouhá léta bydlel já a dneska jsem tam vyštrachal tyhle fotografie.

Julince se podobám i na fotografii, kde mi bylo dva a půl. Tenhle ksichtík mi tady dneska chybí, proto ještě nespím. „Nekřeň se,“ slyšel jsem pořád. Vypadal jsem, že mi neustále svítí do obličeje sluníčko. Občas mi to ujede ještě dneska. Tehdy mě čekaly ještě dva měsíce jedináčkovství.

Nakonec jsme byli tři, bratříček se rozhodl rozpůlit na dvě holky. A jsem za to rád. Měli jsme krásné dětství, nejkrásnější u babičky na zahradě. Dneska už máme dohromady pět dětí z další generace, tak snad budou šťastné i v tom světě, kde už neexistují temné komory.

Kde máte svoji jabloň?

2012-01-10T23:02:00.001+01:00

Úžasné názvy jabloním navrhuje ve svém eseji Divoká jablka Henry David Thoreau, mezi nimi jabloň záškoláckou (se sladkými plody), jabloň železniční, která zřejmě vzešla z jádřince vyhozeného z vagónu; jabloň, na níž visí zapomenutá kosa; jabloň, jejíž plody jsme okusili v mládí; naši speciální jabloň, kterou nenajdete v žádném katalogu.

Přemýšlel jsem, kde je ta moje jabloň. Jabloně, jejichž plody jsem okusil v mládí, jsou až na jednu poražené. A ta moje speciální jabloň roste v Libici nad Cidlinou, nedaleko slavníkovského hradiště, v první zákrutě cesty k soutoku Cidliny a Labe. Tam jsem si před osmi lety shodil při západu slunce jablko a jeho chuti mám ještě teď plné kalíšky na jazyku. Byl jsem tam tehdy tři dny sám a vnímal jsem přírodu podobně jako Thoreau u rybníka Walden. Rád bych se tam zase někdy podíval a utrhnul si to svoje šťavnaté jablíčko. Kdybyste někdo jel na podzim kolem, klidně si shoďte také jedno, fakturu pošlu do jara.

O hnilobě mozku

2012-01-09T18:33:00.004+01:00

V úterý 10. ledna od 18hod. se v knihovně v Kadani, v hradní věži odehraje beseda s překladatelem Janem Hokešem o životě a díle Henryho Davida Thoreaua. Měli byste přijít, pročistí vám to játra. A možná i mozek.

Thoreau je pro mě fenomén, který je třeba v českém prostředí připomínat a překládat jej, protože nám nikoho podobného naše literatura ani filosofie nenadělila, u nás se vždycky víc než příroda řešil bůh, národ a ego (ne že by tyto věci byly špatné, ale bez vztahu k přírodě jsou k hovnu). I to patří k paradoxům v tomto národě chatařů a chalupářů, že chata a chalupa jsou jen dalším komfortem k autu a televizi!

Thoreau si postavil chatrč u rybníka Walden, kde strávil dva roky a dva měsíce pěstováním duševní rovnováhy, které dosáhl soužitím s přírodou. Nestál proti civilizaci, ale proti tomu, co civilizace byla schopna z lidí dělat – a co byla schopna dělat v polovici 19. století, je tisícina toho, co dokáže s člověkem udělat dnes. Proto je potřeba někoho, kdo nám připomene základ. Za to, že Thoreau odmítl platit daň státu, který uznával otroctví, byl vsazen do vězení (strávil v něm sice jen den, protože za něj daň zaplatil někdo jiný, ale napsal na základě této zkušenosti spisek o odporu proti vládě, dnes známý pod jménem Občanská neposlušnost).

Dnes by byl Thoreau označen za nepřizpůsobivého bezdomovce!

Jeho knihu Walden jsem dostal darem od jedné Američanky v originálu. Celou jsem ji nečetl, ale pár zajímavých věcí z toho, co jsem přečetl, bych tu rád přeložil nebo spíš volně parafrázoval, tak jak jsem si je bez slovníku vypsal.

Došlo mi také, že mě nic nebudou stát záclony, protože mi do okem zvědavě zírají jen slunce a měsíc a já si zrovna přeji, aby se jim to dařilo co nejčastěji. Z měsíce mi mléko nezkysne ani maso se mi nezkazí a slunce nepoškodí můj nábytek a můj koberec jeho září nevybledne; a když náhodou přinese tento kamarád trochu více tepla do příbytku, pořád se radši schovám za zástěnu, kterou poskytla příroda, než abych si zasíral dům zbytečnostmi. Jakási dáma mi nabízela rohožku, ale protože nemám ani místo a ani čas a nervy, abych ji vytřepával, odmítl jsem ji a radši si otírám boty o travnatý drn, co mi vyrostl před prahem. Nejlepší je vyhnout se zlu už na začátku.

Buvol, který migruje za potravou tisíce kilometrů, není tak extravagantní jako kráva, která odkopne vědro, přeskočí ohradu a běží za svým teletem, aby ho nakojila.

Zatímco s hnilobou brambor jsme zatočili, s hnilobou mozku si nevíme rady.

Jakkoli nešťastný se vám zdá váš život, žijte jej. Není tak špatný jako vy… Kdo hledá na všem jen chyby, našel by je nakonec i v Ráji.

První zoubek

2012-01-08T15:46:00.001+01:00

Tatínek mi slíbil báseň,
jak se prořezává dáseň
– u mě to šlo jedna báseň.

Zoubek klíčí jako rýže,
ale jako myška hryže
– ten můj má rád hračky z pryže.

Návštěvy chodí v jednom kole
jak do divadla. A hlavní role?
– u mě jednička vpravo dole.

Božská náhoda, deprese a pláč

2012-01-07T21:50:00.001+01:00

Je tolik filmů, které jsem neviděl a chtěl nebo dokonce měl bych vidět. Od doby, kdy jsem hltal Andrzeje Wajdu a chtěl být filmovým režisérem, uplynulo bezmála dvacet let a po celou tu polovinu věčnosti jsem se věnoval všemu ostatnímu více než sledování filmů. Člověk by musel mít víc životů, aby všechno stíhal, ale když už máme tu televizi a od narození Julinky koukáme ještě méně než předtím, kdy jsme koukali tak jednou do měsíce, všiml jsem se, že od Nového roku dávají v pondělí na dvojce filmovou klasiku v době, kdy už většinou malá spí, a tak jsme s Věruškou hned v první pondělí zasedli k Felliniho Cabiriiným nocím.

Je to smutný film se skvělou herečkou, již režíroval vlastní manžel (tehdy stejně starý jako já) v roli prostitutky. Na konci se člověk chtě nechtě musel ptát, zda existuje Bůh. Ptal se zřejmě i Fellini a svými filmy si odpovídal, hned ano, hned zase ne. Označoval se za katolíka a místo do kostela chodil za astrology a spiritisty. Nevím, jestli je to Bůh nebo medium, ale mě se při takovýchto přemítáních většinou dostane nějakého zvláštního znamení. Tentokrát to byla znamení dokonce dvě.

Jsem zvyklý usínat nad knihou. Ten pondělní večer jsem sáhnul po Cestě do Ruska Viléma Mrštíka, kterou jsem vytáhl z knihovny kvůli plánované cestě do Kyjeva (a taky kvůli 100. výročí od autorovy sebevraždy, jejíž důvody mi nejsou lhostejné). Otevřel jsem ji tam, kde jsem minule skončil a Mrštík tam na čtyřech stranách detailně popisuje úkony poutníků v polské Częstochowé. Co na tom? Ono to totiž bylo tak věrné tomu, co jsem o několik desítek minut před tím viděl ve filmu, že bych byl ochoten věřit, že to Fellini natočil podle Mrštíka, kdyby to nebylo vyloučené.

Náhoda, zhodnotili jsme to s Věruškou a usnul jsem, tehdy ještě poměrně sladce. Od toho filmu ale myslím hodně negativně, trápí mě výčitky svědomí, přemýšlím pořád o nějaké špíně, zdají se mi až odporné sny a to se podepisuje i na fyzické stránce mého bdělého života. Sám v sobě vyvolávám panické stavy, ještě zvyšované reakcí okolí, které mě tento týden nějak častěji chválilo za mou neutuchající radost ze života. Jako by na mě Cabirie vrhla nějaké prokletí deprese, kterou pak první pracovní týden a noční můry rozjely do dnešní naprosté malátnosti až nevolnosti. Naštěstí mám svoje holky, a tak mám proč se toho co nejdřív zbavit.

A to druhé znamení? Náhoda? Chtěl jsem to filmové prokletí ze sebe nějak sejmout, a tak jsem včera vytáhl z knihovny Rozhovory s Fellinim a vzal jsem si je na záchod. Z obsahu jsem pochopil, že se žádná kapitola Cabiriiným nocím nevěnuje (na rozdíl od jiných filmů), a tak jsem jen tak letmo listoval a spočinul na dvoustraně, která nesla název Projevy úcty ze všech konců světa – jméno Henryho Millera na druhé z těch dvou stran jsem nemohl přehlédnout, to mi jistě věříte. Začal jsem ale číst poctivě od první věty a těšil jsem se, co mě čeká o stránku dál. Věřte, nevěřte až po to jméno Henryho Millera to byla nuda k ukousání, ale pak náhle čtu tyto řádky:

Toho dne, kdy jsem za Fellinim přišel na Via Margutta, abych s ním udělal rozhovor k jeho sedmdesátinám (bylo to 18. ledna 1990), jsem ho poprosil, jestli nemá nějakou dosud nepublikovanou fotografii. Při listování albem náhodou narazil na dopis, který jemu a Giuliettě napsal 7. února 1972 Henry Miller. Il Messagero jej při této příležitosti otiskl. Stálo v něm: „Moji drazí, dobří, velicí Federico a Giulietto! Dnes v noci se přihodila velká věc, která poznamenala můj život. Podruhé během tří dnů jsem viděl nezapomenutelný film Cabiriiny noci. Ke konci jsem před všemi svými přáteli téměř omdlel, plakal jsem a vzlykal, jako jen dvakrát v životě – to když jsem ztratil otce, a potom když jsem přišel o ženu, kterou jsem zbožňoval. Trvalo mi celých deset minut, než jsem pláč přemohl. A přece jsem se ještě nikdy neoddal pohnutí tak strašlivému s takovým potěšením. Cítím teď mimořádnou úlevu, přicházející poté, co člověk přestane vzdorovat nezadržitelnému pláči. Chci Vám z celého srdce poděkovat. Kéž Vám Bůh žehná, Giulietto. Žádná herečka, ani ta největší ze všech, mne nedokázala dojmout tolik jako Vy v tomto filmu. Budu se k němu stále vracet. Jakým zázračným souzněním Vašich duší je naplněn! Dokonce i anglické titulky byly dobré. Neviděl jsem ten film v kině, ale tady u sebe doma. Vypůjčenou kopii jsem si nechal tři dny. Chce se mi plakat pokaždé, když si na dnešní noc vzpomenu.“

Bůh nebo náhoda? Nechám to na vás. Jdu se z toho prokletí vybulet!

Básně z pralesa

2012-01-06T21:31:00.005+01:00

Až začneš chodit do knihovny
a brouzdat literárním světem,
snad najdeš mezi těmi * * * * *
i Magorovy básně dětem:

Ptaly se nebe obláčky:
proč mají ptáci zobáčky?
Ptal se paprsek sluníčka:
proč mají ptáci peříčka?
Ptala se mámy holčička:
proč mají ptáci očička?
Máma jí řekla za chvíli:
aby se Františce líbili…

Magor dětem (chtěl bych to umět taky tak)

„Když zemře vrstevník, říkáme, kácí se i v našem lese. Ale když umře Magor, tak je jasné, že se kácí i v našem pralese. A jak tvrdí Sting a Gore, bez pralesů se tu všichni udusíme.“

Kamil Linhart (chtěl bych mít pořád
tak o čem a umět to stejně tak
jako on ve své Čističce)

Každý sám za sebe

2012-01-05T20:18:00.005+01:00

Přišly mi dvě knížky od Lawrence Durrella, které jsem si objednal na doporučení Henryho Millera, jenž právě Durrella považoval za nejlepšího literáta mezi svými současníky. Navíc má letos v únoru 100. výročí narození, a tak jsem si říkal, že bych o něm třeba něco mohl přednést v knihovně. Zrovna v těchto dnech se odtajnily 50 let staré dokumenty z archivu Nobelova výboru. Mezi zhruba padesáti navrženými autory pro rok 1961 byl i Lawrence Durrell (mimochodem bratr u nás známějšího Geralda). Cenu nedostal, neboť jeho díla měla „pochybnou pachuť … kvůli až maniakální posedlosti erotickými poruchami“. Ten rok nezískal Nobelovu cenu ale ani Alberto Moravia, jehož romány „trpí všeobecnou monotónností“, Robert Frost a E. M. Forster byli odmítnuti pro vysoký věk (sic!), cenu nedostal ani Grahame Greene ani Tolkien, jehož próza podle výboru „zdaleka nedosahuje nejvyšších vyprávěcích kvalit“. Tehdy na cenu švédské akademie dosáhl až (dnes asi z předešlých jmen nejméně známý) jugoslávský autor Ivo Andrić.

Jedna z těch dvou knížek od Lawrence Durrella, které mi došly, je Alexandrijský kvartet, má téměř tisíc stran. Druhou knihou je Sauve qui peut, ta má stránek jen 80, ale zato v angličtině. Rozhodl jsem se pro tu druhou. Přečetl jsem zatím dvě povídky bez slovníku a musím přiznat, že mi daly zabrat. Hned první věta… nevěděl jsem totiž, kdo jsou „dips“. Pak jsem si ale vzpomněl, že Durrell byl velkou část svého života velvyslancem (mimo jiné i v Titově Jugoslávii), a tak mi po čase došlo, že jde o diplomaty. A o diplomatech je vlastně celá knížka. Ta první povídka se mi líbila nejvíc, a tak si říkám, jestli bych ji neměl cvičně přeložit.

My diplomati (řekl Antrobus) jsme vychováni k důvtipu tak, abychom dokázali sehrát jakoukoli roli v životě a ustáli všechny, nebo alespoň téměř všechny mimořádné situace – jak jinak taky čelit všem těm cizincům? Ale jedna věc, na kterou jsme, kamaráde, připravováni nikdy nebyli, byla krev.
Krev?
Krev!
Samozřejmě, myslím tím výjimečné případy, takové incidenty nejsou na denním pořádku. Starý Gulliver, například, byl v Saigonu pozván na popravu. Jeho účast, jak cítil, byla diplomatickou povinností. Samotná událost jej pak ale naprosto podlomila, úplně zničila jeho soustředění. Hlavu měl vyvrácenou na stranu, škubal sebou a střihal ušima. Chudák chlap! Nemohu sloužit tak radikálním zážitkem, jakým byla ten jeho, ale mohu vyprávět o jednom, který se mu v lecčems vyrovná. Představ si, že jsme jednoho dne dostali na ambasádu nekompromisně přímočarou pozvánku, na níž jsme si mohli přečíst (s vypoulenýma očima) následující text:

Jeho Výsost Haksmit Bey s chotí Haksmit Bey si Vás s radostí dovolují pozvat na radostnou obřízku svého syna Haksmita Haksmita Abdula Haksmita. Společenský oblek vhodný. Občerstvení zajištěno.

(pokračování snad někdy příště)

Jak jsem přišel na svět

2012-01-04T20:35:00.005+01:00

Vojtíškovi

Kdo to tu na mě sahá?
Nějaké ruce, krev a šlem,
nůžky a studená váha
a nad ní táta s foťákem
(porodní bábě visí na rtu,
když vypisuje moji kartu).

Potom mě řádně zavinou
bílou sterilní tkaninou
a už se nesu: Hurá, máma
s placentou ještě pod nohama;
rány se šijí teprve,
a tak je všechno od krve.

Už ležím mámě pod bradavkou,
a táta stojí za pelestí
– můžu tak se svou první dávkou
nasát i první pocit štěstí.
Ten pocit, ten už nepustím
(možná až zas svět opustím).

K čemu knihovna?

2012-01-03T21:25:00.002+01:00

Od 2. ledna chodím ráno do práce do knihovny. Baví mě to, zdá se mi, že se tam dá realizovat tolik věcí. Ale zajímá to někoho?

A co Carnegieho knihovna? Chtěli byste se podívat do knihovny? Pět miliónů šest set devadesát osm tisíc platících abonentů. Každá kniha je důkladně svázána, zařazena, anotována, dezinfikována a zabalena do celofánu. Andrew Carnegie knihovnu věnoval městu New Yorku na paměť Vzbouření proti zákonu o usedlostech. Byl to chudý chlapec, který se vypracoval. Nikdy nezažil radostný den. Byl to pravý milionář, který dokázal, že se vyplácí usilovně pracovat a šetřit každou minci. Neměl sice pravdu, ale na tom nezáleží. Nyní už je mrtvý a zanechal nám řetězec knihoven, v nichž pracující nabývají na vzdělanosti, kulturnosti, informovanosti, zkrátka stávají se ještě ubožejšími a nešťastnějšími, než kdykoli předtím, bůh mu za to žehnej.

Henry Miller: Kolos z Maroussi (128)

Přemýšlíme s Petrem Hlaváčkem o nějakém čestném názvu pro naši knihovnu, kterým by rovněž mohla získat na prestiži. Většina literátů a umělců nemá na Kadaň příjemné vzzpomínky, protože zde strávili buď léta na vojně nebo v pracovním lágru. Ve hře byli či jsou Jaroslav Havlíček, Josef Čapek, Josef Sudek, Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, Walter Serner či Ivan Martin Jirous. Docela se mi líbila varianta Knihovna Josefa Sudka, přestože to byl fotograf, nicméně v Kadani vlastně začínal a s literáty se družil a fotil pro jejich knihy, a dnes by fotografie mohla naopak do knihovny všemi možnými způsoby lákat. Dnes mě Petr ale docela nahlodal pro Knihovnu Ivana Martina Jirouse. Ten zde pobýval několikrát, našel si tu i přátele a nedaleko v Nové Vísce u Kadaně spolupořádal koncerty The Plastic People of the Universe nebo DG 307. Naposledy byl v Kadani v roce 2008, na což nezapomenu stejně jako na to, jak jsem s ním čůral v Lounech na Zastávce, když byl po vystoupení Vyžvejklé bambule úplně nahý. A nejroztomilejší mi na tom přijde neoficiální název knihovny: Magorova knihovna. To by do ní možná začali chodit i děti a puberťáci. Co vy na to?

Plastici v Nové Vísce

(Jiří Kabeš, Josef Janíček, Vratislav Brabenec, Mejla Hlavsa a Jan Brabec)

Národ Votrubů

2012-01-02T20:27:00.001+01:00

Přes Vánoce jsem přečetl Jiráskovu Lucernu. Nikdy předtím jsem ji nečetl ani neviděl, znal jsem jen zápletku z čtenářského deníku, a tak jsem vděčný panu Skotkovi, že se rozhodl hru s námi nazkoušet. Navenek něco velkého potřebuje, potřebuje najít kolektiv, který chce dát divadlu přednost před ostatními zájmy. Bude to náš malý boj o lípu (a to v souboru skoro nikdo nekouří), boj o identitu kadaňského ochotničení (nebo ničení ochot?).

Když jsem se zamýšlel nad poselstvím hry, našel jsem ho jinde, než se většinou hledá. Jsou v ní totiž všechny možné přístupy lidí v totalitním režimu. Od kolaborantů, odměněných funkcí (vrchní), přes přisluhovače (Franc a mušketýr), držhuby a držkroky (Kroužilka), důvěřivé chalupáře (šumaři), bezděčné spokojené remcaly (rebelant Votruba) až po opravdové hrdé odpůrce vrchnosti v mezích zákona (mlynář). Přemýšlel jsem, která postava je našemu národu nejbližší – a když jsem odečetl nenižší a nejvyšší známky, vyšel mi z toho Votruba. Myslím, že dědictví toho hospodského kriticismu, toho výsměchu za rohem, toho bezpečného rebelantství si neseme všichni v žilách dodnes.

A proto chci hrát mlynáře. Chci hrát Libora. Nechci jen mlít pantem, chci mlít mouku do společného těsta. Teď ještě to droždí!

Memento a předsevzetí II

2012-01-01T16:55:00.001+01:00

Leonid Jengibarov: Život ženy

Ten výstup zasahoval člověka mnohostranně a rozhodně není převoditelný na jeden konkrétní význam. Mně se ale už po léta vybavuje především jako otřásající připomínka nezadržitelnosti, s níž mizí kamsi minuty, které jsou nám vyměřeny, a jako neuvěřitelně koncentrované a přitom prosté varování před lehkovážností, s níž necháváme ty minuty mizet, abychom si to pak vždy znovu – a vždy už pozdě – hořce vyčítali. Kdykoli mi například zemřel někdo blízký – a především když mi před lety zemřela předčasně matka – musel jsem na ten výstup myslet. A opětovně jsem si říkal: jak to, že jsem zase zapomněl na jeho poselství? Proč jsem zase cosi nenávratně zmeškal, nedokázav – oklamán pocitem, že je dost času – vdechnout do svého spolubytí s blízkým člověkem to, co jsem do něj mohl vdechnout, a získat z něj to, co jsem z něho mohl získat? Proč jsem zase zapomněl, že nepokusím-li se porozumět si s někým teď, může se stát, že už si s ním nebudu moci porozumět nikdy? Utěšoval jsem se pomyšlením, že to tak asi musí být, že takovému pocitu člověk nikdy úplně neunikne, že se tu zřejmě svým zvláštním způsobem ohlašuje samo tajemství času, života a osudu.

z dopisu Václava Havla Milanu Uhdemu, srpen 1986

(Václav Havel: Do různých stran)

Novoroční hádanka

2012-01-01T11:50:00.003+01:00

... český lid zasluhuje v celku svých obratných schopností, své pracovitosti, své píle, své lásky k vlastní domácí půdě a k vlastnímu národu naší úcty.

Od kterého státníka myslíte, že jsme v dubnu 1939 sklidili tuto poklonu? Na výběr vám dám Winstona Churchilla, F. D. Roosevelta, Charlese de Gaulla, Benita Mussoliniho a Adolfa Hitlera. Tipněte si nahlas a v komentáři najdete odpověď.

Dobrodružství v pravou chvíli

2011-12-31T20:29:00.002+01:00

Už jsem si zvykl s koncem starého roku dočíst nějakou rozečtenou knihu. Dnes to byl Vzduch zdarma. Nemůžu souhlasit s Henrym Millerem, který naznačil, že Sinclair Lewis není zrovna dobrým americkým autorem. Jak příběhem tak slohem mě přesvědčil, že umí nejenom psát, ale má i co říct. V době, kdy román napsal, se tento hodnotil veskrze jako sociální satira, ta byla tehdy oblíbená nejen v Americe. Dnes už z knihy marxismus vyšuměl jako z dlouho otevřené láhve limonády, ta ale neztratila nic na své osvěžující chuti. Dovolte mi shrnout část děje.

Klára Boltwoodová se rozhodla vyvětrat hlavu ztěžklou životem mezi newyorskými snoby (z nichž Jeff Saxton o ní jevil velký zájem), a tak vzala otce a odjela luxusním vozem přes celou Ameriku do Seattlu za příbuznými. V Schönstromu (zřejmě vymyšleném městečku, na mapě jsem ho nedohledal) musí absolvovat malou opravu vozu a mechanik a spolumajitel garáže Milton Dagget se všimne Kláry a zaslechne cíl jejich cesty. Protože se na první pohled zamiloval, vezme si časově neomezenou dovolenou a vyrazí se svou kočkou Verou de Vere stejným směrem. Několikrát Boltwoodovy vytáhne z bryndy. Markantním rozdílem mezi nimi ale je, že zatímco oni spí v hotelech, on si ustílá v autě nebo ve stanu vedle auta, vaří si na vařiči a má trochu horší typ vozu (značky aut jsou zřejmě rovněž smyšlené). Cestovatelé zažijí spoustu dobrodružství, jejich společný citově překotný příběh je ale narušen dvěma událostmi. První je přistoupení jistého Zrzka (v originále Pinky) do Miltova auta.

Patřilo k jeho vyznání milovníka motoru nikdy neodmítnout svézt někoho, měl-li místo ve voze.

Jenže Zrzek si svezení vynutil revolverem a pak nebylo možno se ho nijak zbavit. Byl to hrubián a nevychovanec posedlý zlatokopectvím, nicméně moc dobře znal psychologii a Miltovi ho bylo místy i líto. Jen se za žádnou cenu nechtěl potkat s Klárou, dokud se ho nezbaví.

Druhou čárou přes rozpočet byla nečekaná intervence Jeffa Saxtona z New Yorku. Našel si Boltwoodovy obtelefonováváním různých hotelů a překvapil je v jednom zájezdním hostinci u Flatheadského jezera, kdy byly zrovna na cestě z Butte do Kalispellu (není mi pochopitelno, proč nejeli z Butte přímo na Spokane?! možná tam ještě nebyla silnice, nebo že by chtěli vidět tamější příšeru?). Jeff přesvědčoval Kláru, aby už toho cestování nechala a vrátila se do New Yorku.

Co čert nechtěl, právě v onom hostinci se setkali boháči Jeff a Boltwood s chudákem Miltem a otrhancem Zrzkem… Nebudu prozrazovat rozuzlení téhle zápletky, nicméně po tomto setkání proběhl zajímavý rozhovor mezi Miltem a Klárou.

„Což opravdu dbáte o takové věci, o všechny ty strašně drahé přepychové věci?“ prosebně se ptal Milt.

„Zajisté, obzvláště po životě v malých hotelech.“

„Nemilujete tedy doopravdy dobrodružství?“

“Ach ano – ale jen v pravou chvíli! Již proto, že se nám po nich zdá správná večeře tak výtečná!“

Přiznávám, že na svých stopařských dobrodružstvích mám také moc rád ten návrat domů do vany, do postele, ke svíčkové a babiččině vánočce. Vzhledem k těm Millerovým slovům o penězích a vnitřním pocitu bohatství byla asi moje nejdobrodružnější cesta v 18 letech, kdy jsme měli s Lenkou vyměněno každý 500,- Kč a strávili jsme s tímto obnosem týden v Itálii, navštívili Řím, Pisu a Florencii, kde jsme poslední liry dali za naši první pravou italskou pizzu. Patřilo to k té mladické drzosti. Ale i tenkrát jsme měli radost z těch přepychových věcí, co jsme měli doma. Já po sedmidenní zácpě především ze záchoda.

Memento a předsevzetí

2011-12-31T20:18:00.002+01:00

Kyjev

2011-12-30T23:57:00.001+01:00

Na sklonku roku mě zase posedl plán. Dlouho ve mně ten sen bublal, ale teď jsem našel motiv. Táta byl za mého dětství dvakrát v Kyjevě. Jezdil tam na školení o počítačích, které nenáviděl. Byl tam vždycky několik měsíců a já si pamatuju tu dětskou radost (bylo mi mezi dvěma a pěti roky), když se vrátil, někdy třeba jen na pár dní. Pamatuju si hlavně Vánoce, kdy pod stromečkem bylo tolik věcí popsaných písmeny, která jsem neznal. Možná moje nejranější vzpomínka vůbec je z Vánoc, kdy jsem pod stromečkem našel bakelitovou krabičku se dvěma otvory pro oči – mačkáním se posunovaly obrázky a nebyly to pohádky jako bývaly v takových těch mačkacích televizích, které vyráběl podnik místního průmyslu Kovozávody Semily – tady byly obrázky z rakety. Pravda, pasažéři té rakety byly medvídci, ale ten vesmír za okny jejich kapoty byl jako živý. Nezvykl jsem si ještě pořádně na Zemi a už jsem snil o výpravách na Měsíc, Mars a Venuši. Po Vánocích táta zase odletěl.

Byl jsem ve sklepě pro vánoční dárky, které si tam Ježíšek schovává, aby na ně Věruška nepřišla, a zrak mi padl na zapadlé album s pohledy Kyjeva. Když jsem si je prohlédl, padla na mě zvláštní touha ta místa navštívit. Jeden pohled se od ostatních trochu lišil, byl tak trochu ochmataný, tak jsem ho otočil. Táta na něm píše mámě. Je z 9. června 1978, to mi bylo dva a půl roku. Je to pohled na hotel Ukrajina, kde bydlíme. Předsevzal jsem si, že hotel najdu na internetu a zjistím, jestli a za kolik se tam dá bydlet dnes. A vznikla z toho přímo posedlost – chci vidět Kyjev, i když už to bude jiný Kyjev, ale v tom novém Kyjevě chci najít ten hotel nebo místo, kde stál tátův hotel. Najít ho virtuálně se mi totiž nepodařilo.

V roce 1961 totiž v Kyjevě postavili hotel Moskva, který ale po osamostatnění Ukrajiny v roce 1991 přejmenovali na hotel Ukrajina. Hotely se stejným názvem jsou i v Moskvě a ve Lvově. Když jsem hledal historický hotel Ukrajina, narazil jsem jen na budovy, které se té z mé pohlednice vůbec nepodobají (a přesto jsou foceny v Kyjevě – jeden začátkem 80. let, druhý už blíže současnosti).

Narazil jsem i na sérii fotografií z Kyjeva v době, kdy tam táta byl, listoval jsem tím albem půl večera, ale už ne za účelem pátrání, ale protože mě ta doba a ta země vlastně fascinuje – asi tou hrůznou megalomanskou symbolikou komunismu na sovětském venkově a přitom tou blízkou atmosférou doby, v níž jsem prožil dětství. Město, z kterého posílají medvídky do kosmu.

Cesta tam vlakem trvá mezi 30 a 40 hodinami, nejrychlejší je přes Berlín, ale lze jet i přes Slovensko, Brest Litevský nebo Budapešť. Věruška není z mých novoročních předsevzetí nijak odvázaná, protože tím druhým je týdenní letní pobyt v pravěkém skanzenu v Březně u Loun – teď hledáme rodinu, která by do toho šla s námi. Bydlet v chatrči, živit se tím, co nalovíme (nebo spíš nasbíráme), koupat se v řece… V novém roce na to asi Julinka bude ještě malá, a tak asi dáme přednost Kyjevu, co Věru?

Modlitba pro Julinku

2011-12-29T21:30:00.000+01:00

Až umřeš, tatíčku,
zjisti mi v nebíčku,
kolik tam sídlí bohů.
Zjisti mi v nebíčku,
kolik je pánbíčků
a koukni do všech rohů.

Až umřu, dcerunko,
kouknu se za slunko
a do všech koutů nebe.
Už nyní ale vím,
že všude uvidím
místo těch bohů tebe.

Mnoho či nemnoho,
já věřím v Jednoho
a tomu patří díky
za to, že Sebe dal
a že mi daroval
ty krásné okamžiky.

Ráj podle Jaroslava Durycha

2011-12-28T23:46:00.001+01:00

Dalším literárním darem od Ježíška byl tento skvost:

Jaroslav Durych bude mít v dubnu 50 let od úmrtí. Jeho román Duše a hvězda jsem přečetl ve vlaku z Loun do Rakovníka a zpět v době, kdy jsem měl režijní průkaz, a tak jsem v Rakovníku jen přestoupil do vlaku zpátky domů. Miloval jsem a dodnes miluju četbu ve vlaku. Tehdy jsem si usmyslil, že jednou napíšu taky román. Bylo mi sedmnáct. Od té doby posunuju věkovou mez, do níž se tak stane. 25, 30, 33, 35, teď jsem na 40.

Mám doma Jaroslavem Durychem podepsanou studii o Otokaru Březinovi z roku 1931, výtisk číslo 26. Myslel jsem si, že je to to nejvzácnější, co od Durycha kdy budu mít. Byzkydy jsou z roku 1926 a číslo výtisku?

A to mám i 28. výtisk sbírky Panenky z roku 1923, 2. vydání Menší valdštejnské trilogie (Rekviem) z roku 1930 a podepsanou Evu a Té nejkrásnější z roku 1948.

Přemýšlím, jak sestavit vzpomínku na Durycha v knihovně. Napadá mě, že by nebylo od věci pozvat doc. Karla Komárka z Olomouce, který je na Durychovo dílo odborníkem, a doplnit večer ukázkami z poezie. Přečtěte si třeba tuhle báseň, kterou Durych nazval Ráj. Ještě předesílám, že v roce 1926 byla podle učebnic česká poesie v zajetí poetismu a možná tak ještě proletářské poetiky. Báseň má na internetu svou premiéru.

Děvčátko našlo potkana

za stodolou,

srst byla z něho zedrána

a dítě se ho ujalo,

do ruky vzalo, zpívalo:

hajej, hajej, hou, hou!

Děvčátku oči zářily

nad zdechlinou,

blažeností se třpitily

a jako úsměv v samotách

stříbrné písně hlas se táh’:

hajej, hajej, hou, hou!

Potkane, scíplý potkane,

ty’s už jen hnůj,

mor jenom z tebe povstane

a přece, kdybych světem vlád’,

do srdce by mi smutek pad’

pro divný osud tvůj!

Durych často polemizoval a často s ním člověk nemůže souhlasit. Ale byl z těch polemiků, který dává protivníkovi vždy vyargumentovaný pohled druhé strany. Kniha Polemiky a skandály, kterou Karel Komárek v roce 2002 sebral, mi dala mnoho materiálu na přemýšlení, a do besedy s panem docentem ji vezmu jako zásadní prostor pro otázky. Teď ještě aby tu dálku vážil. Jinak se budu muset hádat sám se sebou.

Není Makao jako Meako

2011-12-28T10:45:00.004+01:00

Nikdy jsem netoužil mít doma Ottův slovník naučný, což možná některé lidi, kteří znají moji knihovnu, překvapí. Důvod je prostý – neměl bych pak už tu moji knihovnu, protože by se tam pro Ottu nevešel pomalu nikdo jiný. O moc větší byt si kvůli knížkám kupovat nechci, a jestli někdy přeci jen postoupíme do 3+1, pak bude záležet na Julince, jestli si mezi skříněmi na šaty a policemi na šminky udělá místo i pro knihovničku, kam by si šoupla Vrchlického a Zeyerovy spisy či pár svazků z edice Světové četby z Odeonu.

Po Ottovi jsem netoužil, o to víc jsem ale vždycky toužil po naší nejstarší encyklopedii – po Riegrově slovníku naučném z let 1860 – 1874. Nebudu to protahovat, dostal jsem od Ježíška půlku tohoto skvostu. Napsal jsem si o všech jeho deset dílů, a tak se mi dostavilo v truhle deset svazků – to jsem ovšem netušil, že jeden díl je v některých sebráních rozdělen na dvě oddělení. To je nadělení. Ale nadělil mi ho Ježíšek a já mám stejnou radost, jako kdybych ho dostal od A po Z i s dodatky. Mám takhle už několik slovníků a časopiseckých ročníků – třeba u Encyklopedie humoru a vtipu mi chybí prostřední dva díly od L po Poc, Ottův divadelní slovník mám od A do Gat. Riegrův slovník naučný mám tedy od A do Oži, péčko už mi Ježíšek odepřel.

Beru to z té lepší stránky. Už těch deset dílů z knihovny vytlačí do sklepa kus hodnotné literatury. Riegrův slovník je dostupný online, takže na ukázku do hodin na univerzitě třetího věku nebo až se vrátím k učení na střední škole, to stačí. A Kadaň v té první polovině je! A je tam i Kirwitzer.

Představte si, že už při nalezení tohoto druhého hesla, kterým jsem zkoušel kvalitu slovníku, jsem zjistil pro mě převratnou novinku, a to že Václav Pantaleon Kirwitzer, mimochodem první z jesuitů českých na misii, nezemřel v Makau, jak po léta tvrdím. Letos jsme na Kirwitzerově dni dokonce měli o Makau přednášku ing. Fochlera – velmi zajímavou přednášku, při níž ing. Fochler dokonce spekuloval, kde by mohl v Makau být Kirwitzer pohřben. A pod stromečkem najednou zjistím, že Kirwitzer se v Makau jen krátce zdržel, načež odplul do Japanu, kde však už 22. kv. 1626 v Meako zemřel.

Meako možná zní podobně jako Makao, a tak nějaký pozdější přepisovatel krátkých biografií to zřejmě současníkům trochu zjednodušil. Jistě bystě řekli, že žádné Meako neznáte. Ale právě letos jste ho zřejmě všichni viděli v televizi. Jedny z nejvzrušenějších záběrů z ničivého dopadu letošní vlny tsunami na Japonsko totiž byly natočeny a přenášeny do celého světa právě z města Meako neboli Miyako v provincii Iwate. Jestli tam Kirwitzer měl hrob, tak už ho tam pravděpodobně nemá.

Smekám klobouk před redaktory naší první encyklopedie. Jsou stále kdesi tu. Jakub Malý dokonce i tu.

Kdesi tu

2011-12-27T09:52:00.004+01:00

Před 750 lety byl Wernerem z Eppsteinu, arcibiskupem mohučským, za přítomnosti krále Přemysla Otakara II. posvěcen klášter sv. Jakuba v Praze. Vzpomněl jsem si na svou návštěvu tam v roce 2008. Tehdy jsem v Praze nemohl stahovat fotky a tak jsem o zážitcích jen psal.

Když jsem si tedy dnes fotky dohledával, našel jsem krom těch z kláštera i fotky z knihovny Václava Havla. Fotil jsem si i některé citáty, co jsem tam našel. Jeden, myslím si, dnes stojí za publikování.

Bytí má zkrátka paměť. A tedy i moje maličkost – buržoazní dítě, laborant, voják, kulisák, divadelní autor, disident, vězeň, prezident, penzista, veřejný fenomén a poustevník, údajný hrdina a tajný strašpytel – tu bude navždy. Respektive ne tu, ale kdesi. Nikoli však jinde. Kdesi tu.

(Zápis z 5. prosince 2005, otištěn v knize Prosím stručně, 2006)

Civilizace a chudoba

2011-12-26T22:22:00.000+01:00

Oslavil jsem Julinčiny půltiny a svátek sv. Štěpána pokračováním v četbě řeckého románu Henryho Millera, který má dnes 120 let od narození. Krom nepodstatné zmínky o Praze (100) a zhodnocení Sinclaira Lewise jako špatného spisovatele (111) mi přineslo těch několik desítek stránek i další spoustu materiálu, o který bych se rád podělil.

Už jsem se tu dávno vyznal, že mi Millerův styl je velmi blízký, jeho cestopisné rysy se smyslem pro detail a odbočky do všech možných zákoutí lidské mysli v různém tempu i tvaru jsou mi vždy inspirací, i když mám v mnoha oblastech třeba úplně opačné smýšlení. Zde je třeba jeho soud o civilizaci:

Kdo dříve jedl rukama, používá nyní příbor; někteří mají v chajdě elektrické světlo místo petrolejové lampy či svíčky; tam, kde dříve ležela puška či mušketa, mají na polici katalogy obchodního domu Sears & Roebuck či bibli; někdo má nablýskaný revolver místo kyje a jiní používají peníze místo mušliček a ulit, nosí slaměné klobouky, které vůbec nepotřebují, a uctívají Ježíše Krista, s nímž si nevědí rady. Avšak všichni do jednoho jsou nespokojení a hluboko v srdci sklíčení. Duši jim zachvátila rakovina a lepra. Těm nejtupějším a nejzkaženějším dají na rameno flintu a poručí jim, aby bojovali za civilizaci, která jim nepřinesla nic než bídu a ponížení. Jazykem, jemuž oni nerozumějí, vytrubují tlampače děsivé zprávy o vítězství a porážkách. Je to šílený svět a získáte-li si od něho byť jen nepatrný odstup, jeví se vám ještě šílenější… (108)

Z Obratníků člověk ví, že je těžké Millera sociálně zařadit. Člověk z něj má zvláštní pocit, že i když nemá na večeři a „zve se“ k různým kamarádům, aby přežil, má stále někde na kontě dost peněz „prostě pro případ“. Tenhle pocit nemizí ani při čtení Kolosu z Maroussi. Na Krétě v jednom rozhovoru s místními literáty k tomu říká:

Chudoba ještě nedělá z lidí ubožáky… Mám právě tolik peněz, abych se dostal zpátky do Athén. Až budu v Athénách, budu muset uvažovat o tom, kde seženu další. Při životě mě však neudržují peníze, nýbrž víra, kterou mám v sebe samého, ve vlastní schopnosti. Sám před sebou se cítím jako milionář… (113)

Vánoční reklama

2011-12-26T20:52:00.001+01:00

Přivezly mi České dráhy
poštou balík těžké váhy:

pod dárkovým balením
dvě krabice s kamením.

Přiložen byl malý vzkaz
podepsaný Santa Klaus:

„Když poprosíš Štěpána,
přimluví se u Pána

a ten ti to kamení
ve zlaťáky promění.

Zasáhne tě Boží láska,
stačí podat tiket SAZKA.

A když nevyjde ti sázka,
kup si něco od Jiráska“

Soukromý tisk k vánocům 1931

2011-12-25T23:32:00.006+01:00

Dostal jsem od Ježíška několik krásných knížek. První, kterou jsem přečetl, má název, jenž jsem mamince, když večer volala, zatajil, aby si nemyslela, že jsem dostal hovno. Napsal ji Josef Hora a její první vydání z roku 1931 mám podepsané jak básníkem, tak i autorem dřevorytů Václavem Maškem. Jmenuje se Balada v hnědi. Tou hnědí je myšlen podzim a jeho konotace.

Na Dušičky se prochází dvojice novomilenců a vše směřuje k tomu, o čem většinou milenci na takových procházkách přemýšlí. Přijde však tahle tolikrát v dějinách ženského ostychu a mužské ješitnosti opakovaná scéna:

Všecko, všecko mu chtěla dát,
jen co vteřina pomine.
Čas ale jako by smyslil si stát,
na nahou ruku jí padl chlad:
Ne, ne, drahý, ne, tady ne.

Netrpělivě, těžce vstal
a vyčítavě šel podle ní.
Hrot jejích ňader mu v zraku hrál
a na rozkousaných rtech mu tál
zhaslý plamínek splnění.

Nebudu prozrazovat, jaký rozmar přelétl mladé ženě přes nos, protože tohle není čtenářský deník, ale jen zpáteční zrcátko života. Nakonec to ale dobře dopadne. Díky Ježíškovi!

Vánoční zamyšlení

2011-12-25T11:09:00.000+01:00

Josef Wenzig, autor německých libret k Smetanovým operám Libuše a Dalibor, jednou napsal: „Je-li láska sluncem našeho bytí, je přátelství měsícem v čiré noci.“ Mám v životě to štěstí, že těch měsíců mám hned několik, i když zase ne tolik jako plynní obři. Za temných nocí jsem ale nikdy nebyl sám.

Přátelé se poznají právě podle toho, že nemusí zářit na obloze každý den, nejsou tady totiž od toho, aby svítili, když jsme čilí a šťastní a kdy jejich světlo pohlcují sluneční paprsky. Přátelé, jako ty oběžnice, vycházejí a zapadají nepravidelně za našich nocí a osvětlují nám cestu svým světlem, které získávají ze svých slunečných dnů. Nemusíte si třeba ani po roce sdělovat, co je nového, můžete klidně začít tam, kde jste minule skončili, třeba uprostřed věty. Můžete jim brečet na rameni a taky říct, že jsou volové, když melou kraviny. Jednomu z nich, který má teď ke Slunci blízko jako Merkur (kde jsou nejteplejší dny a taky nejchladnější noci), bych zrovna dneska chtěl říct, že je vůl, a poděkovat mu za to!!!

První Vánoce s Julinkou

2011-12-24T10:45:00.003+01:00

Báseň je jen hra se slovy,
když mezi řádky něco chybí.
Já ztratil víru v cukroví
a mlčenlivou oběť ryby.

Stal jsem se hloupým dospělým
oddaným vyšší kultuře,
jenž nelíbá se pod jmelím
a prádlo nechá na šňůře.

Já ztratil víru v šupiny
a vůni vinných klobás
a v Toho, který bez viny
prý narodil se pro nás.

S děťátkem se i oslovi
v nejšpinavějším chlévě líbí.
Báseň je jen hra se slovy,
když mezi řádky něco chybí.

Vánoční balada

2011-12-22T23:50:00.001+01:00

Při výběru básní Konstantina Biebla na přednášku 12. listopadu jsem tuto báseň měl v užším výběru, ale nakonec ve věži nezazněla. Rád bych ji tedy připomněl v době, ke které se váže, protože vystihuje Bieblovu ranou poetiku i pozdní osud.

V plamenech se děti krčí.
Oheň svojí
oranžovou vojí
do tmy trčí.

Nejstarší z nich, to je syn,
jako táta horká hlava.
A na zdi se pohoupává
sladký, modrý pušky stín.

Nejstarší z nich, to je Jenda,
dostal jméno po tátovi.
Píše, píše prstem psaní,
co v tom psaní, nikdo neví.

Stojí na něm adresa:
-------------------------
JEŽÍŠ KRISTUS
NEBESA
-------------------------
Vítr, vítr psaní nese,
přepadli ho vlci v lese.

A to psaní nedonese.

Šibeniční humor inspirující

2011-12-21T22:26:00.001+01:00

Jednou na Silvestra, když už měli náladu, počali si vedoucí státníci osy vyměňovat blahopřejné telegramy.
Hitler cinknul sklenicí o sluchátko a slavnostně zvěstoval Ducemu: „Na Nový rok, do Moskvy krok!“
„Na Tři krále na Urále!“ opáčil zdvořile vůdce italského národa.
Když pak oba telefonovali toto poselství japonskému velvyslanci, odpověděl i tento asijský diplomat veršem: „Na Hromnice v Americe!“
Teď toho měl ale dost ten muž z telefonní centrály, který zapojoval uvedené hovory, a zahoukl jim do telefonu zlostně, ale stejně poeticky: „Na Květnou neděli, budete v prdeli!“

Tenhle vtip pochází z knihy Země úsměvů Oskara Krejčího. Připomnělo mi to náš oběd v lounském hotelu Union před cestou stopem do Maďarska, kam jsme měli s Brďou namířeno někdy v druhé polovině 90. let.

Brďa: Možná nás to stočí do Debrecénu a dáme si tam debrecínku.
Já: Nebo pojedeme do Szegedu a dáme si tam segedín.
Pišos: Nebo pojedete do prdele a dáte si tam hovno.

Oskar Krejčí, autor, tedy spíš sběratel vtipů z období okupace, byl za tuto činnost zatčen Gestapem a odvlečen do koncentračního tábora. Jeho kolegové knihu dokončili v Zemském ústavu pro duševně choré v Bohnicích. Když teď u mě ze soboty na neděli spal Kuba, půjčil jsem mu na spaní tričko s bohnickou léčebnou a četli jsme si. Když v neděli odjížděl, věděl, kdo byl Hitler, Himmler, Hess, Goebbels, Göring, ale třeba i Emanuel Moravec. Dějepis ho nebaví. Ale po každém tom vtipu si ochotně nechal vyprávět okolnosti, které jsou pro pochopení důležité. Možná kdyby se těch 147 fórů četlo žákům a studentům ve školách, věděli by víc než z obrázkové učebnice s dějepisným atlasem.

Tady je několik návrhů místopisných názvů, které prý Češi posílali K.H. Frankovi, když se začali používat německo-české nápisy (u některých mi chvíli trvalo, než jsem pochopil pointu):

Střešovice – Dachau
Myslíkova ulice – Špekulírgasse
Strašnice – Bu-Bu-Bu-dorf
Záběhlice – Hessdorf
Tylovo náměstí – Organtinplatz
Masarykovo nádraží – Fleischkravalbahnhof

Ríšu napadlo, že jestli se přejmenuje ruzyňské letiště, mohlo by mít v letových řádech aerolinek zkratku RVHP (Ruzyně-Václav-Havel-Praha).

Jestli ovšem zítra bude na zastupitelstvu navrženo přejmenovat Fučíkovu ulici v Kadani na ulici Václava Havla, budu hlasovat pro.

Křováci

2011-12-20T22:47:00.000+01:00

Jak tak Klára Boltwoodová projížděla americkým Západem, všimla si podél cest zvláštních lidí se zvláštní turistickou výbavou.

„Křováky“ byli zváni tito tábořící dobrodruzi. Klára uvykla malým vozům s rozbitými postranními okny, s umyvadly nebo ledničkami přivázanými vzadu, s lepenkovými kufry, připevněnými provazem na stupátka, s pekáči a opletenými lahvemi s vodou, houpajícími se po stranách vozu. A jednou viděla i osobní prádélko nemluvněte, jež se sušilo na provaze, nataženém nad karoserií.

V každém tomto voze bylo cosi podobného shromáždění lidu při dražbě statku: děd, otec, matka, několik synů a dvě či tři dcery, alespoň jedno děcko v náruči každého dospělého, a to vše nacpáno na dvě sedadla, stísněná ještě zavazadly a dětskými kočárky. A byli šťastni – nekonečně šťastnější než elegantní lidé, unuděně se vozící na sedadlech za šoféry.

Turisté-křováci se utábořili, přikryli motorovou skříň pokrývkou, z níž se drala bavlna, rozložili umyvadlo, umyli se, pojedli a zpívali kolem ohně. Dědeček a nejmladší nemluvně si spolu hráli a zatím invalidé v limuzinách, odloučeni od života skleněnou tabulí, uchráněni stálou čtyřicetimílovou rychlostí toho, aby jako obyčejní lidé neviděli nic, co se děje na cestě, navteřinu zahlédli tábořící, ohrnuli nos a hnali se dále, unaveně přemýšlejíce, najdou-li večer dobrý hotel…

Chtěl bych, aby z nás s Julikou jednou byli takoví křováci.

Jak vidno, Klářino sociální cítění dostalo na cestě dost podnětů k zamyšlení. Příště si povíme, jaký vliv měl tento zážitek na její sociální sebezařazení.

Sto let stará Píčovina aneb smutný odchod J.L. Píče

2011-12-19T21:42:00.003+01:00

Dnes je to sto let ode dne, kdy se rozhodl ukončit svůj život český archeolog a historik Josef Ladislav Píč. Když zajdete do Národního muzea do prehistorického oddělení, vězte, že archeologické sbírky s desítkami tisíc předmětů pořádal právě tento muž (dnes samozřejmě rozrostlé o dalších pár stovek tisíc). Vedl mnohé archeologické výzkumy, z nichž z onomatopoických důvodů uvedu aspoň ten v Pičhoře u Dobřichova. Redigoval Památky archeologické a vydal rozsáhlé Starožitnosti země České.

Ani život vědce není však ušetřen poměrně drsných sporů. Jeden například vedl s univerzitními profesory právě o uspořádání pravěkých sbírek v muzeu podle epoch. Osudným mu pak bylo zapojení se do sporu o pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Jako vlastenec tělem i duší asi podvědomě stál na straně pravosti a chtěl jí pomoci zdánlivě nestrannými argumenty. Po 25 letech od zdánlivého ukončení sporů, kdy prof. Gebauer, Goll a Masaryk prokázali padělání rukopisů jazykozpytným rozborem, vstoupil Píč na bitevní pole s paleografickou analýzou, kterou si nechal potvrdit předními paleografy ve Francii a Itálii (německé považoval za podjaté stejně jako české). Všichni shodně kladli vznik RK do 14. století plus mínus sto let. Píč předložil 15. prosince 1911 výsledky své práce muzejnímu výboru, ale ten se jimi vůbec nezabýval. 17. prosince vyšel Píčovi článek „Rukopis Královédvorský před mezinárodním soudem palaeografů skvěle obstál“ v Národních listech, hned následujícího dne ovšem v časopisu Čas zesměšněný jakýmsi J. K., studujícím VII. tř. gymn. (tedy patnáctiletým chlapcem), na nějž Píčova obhajoba působila humoristickým dojmem. Dnes by nad takovým článkem asi každý mávl rukou, ale profesor Píč se následujícího dne zastřelil (František Mareš soudí, že ani Píč nepřikládal septimánově článku význam, ale dotklo se ho spíš, že jej muzejní výbor ignoroval; ve věci samozřejmě možá hrála důvod i jiná okolnost, která není známá).

Poprvé jsem o osudu J.L. Píče četl před dvaceti lety u dědy ve sklepě, kam jsem si z antikvariátu, který minulý rok z Loun zmizel (naštěstí jen do vedlejších Černčic) knihu Jana Vrzalíka Poučení o nepadělaných rukopisech, která ze mě udělala septimána, odhodlaného třeba i u maturity proti všem profesorům hájit pravost RKZ.

Ať tak nebo tak, je docela pravděpodobné, že Píč neměl vědeckou pravdu a stal se tedy mučedníkem spíš pseudovlasteneckým než vědeckým. Nicméně co následovalo, to mi přijde z celého toho případu nejzajímavější. Jednak Herbenův článek v časopise, kde před pár dny vyšel článek onoho septimána, jehož název „Pokoj lidem dobré vůle“ svedl mnohé k tomu, že si mysleli, že jde o Píčův nekrolog – ovšem vydán byl 24. prosince, a tak se název spíše vztahuje k přání klidných Vánoc, i když se dotýká Píčova případu a to velmi příkře: Co jsme psali o Rukopisech a Píčovi, byli bychom napsali stejně, kdybychom byli už viděli ten revolver namířený do spánků. A kdyby všichni věřící v Rukopisy pohrozili sebevraždou, nic nám do toho není; nic neslevíme z rozhodnosti své a třeba příkrosti. A jinde Když 17. pros. 1911 dovedl dr. Píč opakovat, že při posuzování Rukopisů přísluší paleografii a chemii prvé slovo, dali jsme slovo středoškolskému septimánovi, aby prof. Píče poučil. Mnozí pokládají to za potupu, jestliže jsme septimánovu odpověď fingovali. Ale článek Času 18. prosince psal skutečný septimán, a to je pro vědu Píčovu ještě větší potupa, chcete-li, neboť ten septimán opravdu nesmyslnost logiky Píčovy dokázal. Ještě jinde: Člověku se zadrhuje v hrdle, když pomyslí, v jakém kulturním ovzduší máme žít. Lidé, kteří neumějí časovat jediné staročeské sloveso; lidé, kteří svými vědomostmi vůbec nestačili by se uživit ani jako diurnisté, rozhodují zas jednou o české vědě. Národní museum je vlastenecký ústav, kde si dva tři lidé počínají jako v obecním výboře Poslední Lhoty. A v závěru: Pozoruju-li … žurnalistiku naši, jak se právě postavila k rukopisné Píčovině, cítím se tak cizí v této společnosti jako před 25 lety. Zdá se mi, že ještě pořád není žádná nevzdělanost tak nevzdělaná, žádná blbost tak blbá a žádné darebáctví tak darebácké, aby se nenašel aspoň jeden český list, jenž by to neuveřejnil.

Článek je zřejmě velmi nevybíravý proto, že jde o obranu proti útokům jiných časopisů na realisty. Píše se v něm ještě: Ku podivu, bláta je v českém národě nevyvažitelné množství; kdyby se vyváželo, Saharu bychom zúrodnili. Jenže samotný ten článek se dnešnímu oku jeví jen jako další hrst bláta hozená opačným směrem. Herben neváhá sejít ani na osobní rovinu a obvinit týden mrtvého soka (s nímž se znal, ale od jisté doby nezdravil) z dehonestace vlastní sestry, kterémužto nařčení se ovšem již Píč nemohl bránit. Jsem přesvědčen, že jediný etický přístup Jana Herbena jako mluvčího strany Píčovi protivné bylo zachovat alespoň nějakou dobu po jeho smrti mlčení. Právě dnes je toto sto let staré poselství více než aktuální!

Zdánlivě vědečtější odpovědí na Píčovu smrt bylo sepsání a podepsání manifestu, že spor o rukopisy je již definitivně rozhodnut a že RKZ jsou s konečnou platností padělky. Mezi 52 signatáři, mezi nimiž byli jak vědci z řad odpůrců pravosti, tak osobnosti, které ve sporu nikdy nefigurovali, chyběl Jaroslav Goll. Jeho zdůvodnění je morálním ponaučením z celé této smutné kauzy:

Kde jest autorita tak neomylná, která by prohlásiti směla, že spor možný není, která, i kdyby moc měla mlčení uložiti, obávati se nemusela, že se dříve nebo později ozve: A přece se točí! Konec sporu se dekretovati nedá.

Věruška, aniž by to tušila, připomněla toto výročí speciálním piškotem Raffaelo, který do redakce zaslala Klára Píčová. Přejmenovali jsme si tu dobrotu na Píčovu buchtu a opravdu celé rodině (naší a sestřiné) velmi chutnala.

Z Kadaně za Václavem Havlem

2011-12-18T15:09:00.005+01:00

Václave Havle, měl jsem Vás rád. A nepíšu to proto, že se má psát o mrtvých jen dobře. Kolikrát jsme si na tu pravdu a lásku v kruhu rodinném zanadávali. Kolikrát mi to srdíčko u Vašeho podpisu přišlo jako hloupá póza a kýč. Kolikrát jsem si rýpnul do Odcházení jako do senilního výplodu tvůrčí krize. Ale to všechno proto, že jsem Vás měl rád opravdu a ne nekriticky.

Nekriticky jsem se do Vás zamiloval při poslechu Hlasu Ameriky v pozdních 80. letech. Když uhodila revoluce a cinkalo se klíči, stal jsem se nadšeným osvětovým pracovníkem a lepičem plakátů s nápisy Havel na hrad (Císaře na hrad jsem tehdy lepit odmítl). V lounském týdeníku OF mi vyšla slohová práce podepsaná tuším „student 1. ročníku gymnázia“, kde jsem o Vás pěl jen samá nadšená klišé – možná je dobře, že jsem ten výtisk ztratil.

Byl jsem prostřednictvím televize s Vámi ve Francii, na Islandu, v Kanadě i v Americe. Tam v newyorské katedrále sv. Jana Evangelisty jsem poprvé slyšel Most přes rozbouřené řeky. Děda mi pak pustil celou desku Simona a Garfunkela. Most přes rozbořené vody ho doprovodil i na jeho poslední cestě letos v září.

Aniž bych tehdy tušil o své ochotnické kariéře, kupoval jsem si texty Vašich her a přímo je hltal. Audienci jsem si zamiloval, Asanace byla asi moje první konfrontace s divadlem pro více postav a s režijními poznámkami. Přečetl jsem ji cestou autobusem z Prahy do Loun. Dnes se svým souborem Navenek hrajeme Vaši Vernisáž.

Vašemu esejistickému dílu dlužím pozornost. Naposledy jsem četl Letní přemítání z roku 1991. Byl jsem se ale poměrně nedávno podívat ve Vaší knihovně, obdivoval se Vašim dětským malůvkám a zhlédl filmy o Vašem životě.

V Letním přemítání píšete o „duchovním“ státě. Dnes jste se stal jeho právoplatným občanem. Tohle krédo bych si s Vámi dovolil sdílet i ve své politické kariéře.

Ráj na zemi, v němž by měl každý každého rád, všichni byli obětaví, slušní a hodní, země by vzkvétala, všechno bylo hezké a všechno harmonicky fungovalo ke spokojenosti Boží, nebude nikdy. S utopisty, kteří toto slibovali, má svět naopak ty nejhorší zkušenosti. Zlo bude existovat pořád, lidské hoře nikdo nevyhubí, politická aréna bude vždycky přitahovat neodpovědné dobrodruhy, ctižádostivce i podvodníky, ba ani ničit zeměkouli člověk jen tak nepřestane. V tomto směru nemám žádné iluze.

Ani já, ani nikdo jiný tuto válku jednou provždy nevyhrajeme. Nanejvýš můžeme vyhrát tu a tam nějakou dílčí bitvu. Přičemž ani to není jisté. Přesto se mi zdá, že má smysl trvale a pořád tento zápas vést. Po staletí je veden a ještě po staletí – doufejme – veden bude. Je ho třeba vést z principu. Prostě proto, že se to má. Že to je správné. Nebo – chcete-li – že to Pánbůh tak chce. Je to věčný, nikdy nekončící zápas. Zápas, který zdaleka nevedou jen hodní lidé (mezi něž se, nutno říci, v podstatě počítám!) s lidmi zlými, lidé čestní s lidmi nečestnými, lidé myslící na svět a na věčnost s lidmi myslícími jen na sebe a na tuto chvíli. Je to zápas, který probíhá v každém člověku. Je to dokonce zápas, který dělá člověka člověkem a život životem.

Neodpustím si jedno nadšené klišé: Pro mě, ale myslím, že nejen pro mě, jste byl důstojným pokračovatelem duchovního odkazu našeho národa.

První vločka

2011-12-16T22:18:00.005+01:00

Má první sněhová vločka!
Snad na mě chvilinku počká.
Maminko, schovej ji do dlaně,
než dodju domů pro saně.

Nepočká, Julinko, roztaje,
jako když cukr dáš do čaje.
Musíš dát vločkám chvíli čas.
Až budou všude kolem nás,

na zemi se z nich stane sníh
a po něm budou na saních
jezdit kluci i holčičky.
A to je konec básničky.

Kájové Náckové Máši a další

2011-12-15T19:58:00.003+01:00

Konečně mám v knihovně zpěvník lidových písní, jaký jsem sháněl. Je to Český zpěvník s podtitulem 500 lidových písní českých, moravských a slezských. Uspořádal jej Karel Plicka. Mám pořád před očima knihu Praha ve fotografii Karla Plicky, kterou měl děda na čestném místě v knihovně, stejně jako jeho etnografické dílo Český rok. Co ale mám já ze zpěvníku plného not, když jsem se číst noty nikdy nenaučil?

Slova, dámy a pánové. Zpívat si je sice mohu jen tak, jako když z kancionálu v kostele vidím noty stoupat a klesat a tak stoupám a klesám i hlasem a snažím se trefit do sborového hlaholu kolempějících. Ale krásu lidových textů snad nikdo nepopře. Vyprávěl jsem včera panu Krausovi, že jsem až díky tomu zpěvníku zjistil, jak by se náš Nácíček psal v kocouřím průkaze. Myslel jsem si do té doby, že jde o kočičí jméno, jako je Punťa jméno psí, v občanském ani křesťanském kalednáři své zastoupení nemající. Někde už jsem četl, že popularita jména Nácíček, jehož slavný držitel je známý z Ladových pohádek o kocouru Mikešovi, samozřejmě klesla po druhé světové válce. Nicméně najednou čtu ve zpěvníku text vánoční koledy:

Pochválen buď Ježíš Kristus, milej Matěji
Až na věky! Kam pospícháš, bratře Ondřeji.
Já do Betléma běžím, co se tam stalo, nevím.
Prosím bratře, vrať se se mnou, něco ti povím.

Naši hoši večír pásli blízko Betléma,
velká jasnost na obloze jako den byla.
Andělský zpěv slyšeli, do Betléma běželi,
že se narodil Kristus Pán, pravdu mluvili.

Nechoďme tam jako blázni, milej Ondřeji,
aby sme tam nešli prázdni, když nic nemají.
Pojďme pro kamarády, naberem sebou dary,
až toho trošku shledáme, půjdem spěšněji.

Vzhůru, bratři, kamarádi, budeme hráti!
Kde pak jsou ty malé děti, ať jdou zpívati.
Franto, pískej klar´nety, Ondřeji, vem valdhorny,
Tadyáši, polní trouby, a Nácku bubny!

Když jsem našel současnou zpívanou verzi, která odpovídá tomuto textu (protože ještě existuje verze dosti odlišná), byl tam Nácek vyměněn za Vaška. Ale mně došlo, že Nácek je nutně domácká podoba nějakého křestního jména. Netrvalo moc dlouho a přišel jsem na to, že po vzoru Jakub Kubíček, Albert Bertíček, to bude Ignác Nácíček. A tak jsem zjistil, že naše kocouří dvojice Kajdíček – Nácíček má krásná starobylá křesťanská jména: Kajetán a Ignác. A když už mám rád hru se slovy, tak vlastně Karel Hynek Mácha byl narozen jako Karl Ignaz Macha, jelikož jméno Ignác se počeštilo na Hynka. A tak možná když si hrál na pískovišti s českými chlapci, ti na něj mohli pokřikovat Kájo Nácícčku. Mezi včerejšími dárky v klubu bylo i pět pěkně vázaných svazků z roku 1906. Tři Havlíčci a dva Máši. Roman už mě taky zná.

Ještě jednu perličku jsem v tom zpěvníku našel. V jeho obsahu stojí, že úvodní slovo sepsal Jaroslav Seifert. Kniha vyšla v roce 1949, je to již 2. vydání a to vydání zřejmě těsně poté, co Seifert řekl v oné vinárně Tauferovi, že má radši francouského básníka, když blije, než ruského, když zpívá. Taufer ho udal a Seifert měl utrum. A tak na inzerované straně sedm najdete tohle:

Takhle absurdní dokázal být osud snad jen v českoslevsnkých 50. letech.

Věřil jsem také, že mezi pěti sty písniček konečně objevím i mnou ostře hledanou Okolo Soběslavi, ale pět set je pořád málo.

Sedm-a

2011-12-15T00:28:00.005+01:00

Děkuju Jiří (po werichovsku), že mi dnes zahrál písničku o rybičkách v akváriu, kterou mi dycinky hrál Ríša, o němž dneska vlastně byla. Měl jsem celý koncert čas přemýšlet a člověka ten další rok navíc k dvojité plnoletosti donutí i k nějakému tomu bilancování. Uvědomil jsem si, že zažívám období největšího životního štěstí. Zároveň jsem si to štěstí ale musel srovnat s tím, s čím ve svém životě a okolí nesouhlasím. Zrovna dneska jsem se musel dozvědět, že moje oblíbená profesorka z gymnázia v Lounech umřela. Byla to vlastně mladá holka, když mě učila, bylo jí mnohem míň, než teď mně. Rakovina v mém okolí řádila poslední rok jak láva v Pompejích. Vyzval bych ji na souboj, kdyby to šlo. A zatím jsem jen trapný sekundant. Umírá se ale i bez rakoviny. Ztratil jsem všechny předky po meči, předali mi štafetu a hodili mě doprostřed rybníka. Jsi chlap, tak se v tom nauč plavat. Ve vodě mě teď nadnášejí hlavně Věruška a Julinka, které jsou pro mě jako ty dva plynové měchýře pro kapra, o nichž táta vždycky říkal, že v nich sídlí kapří duše. Hladce se pak plove mezi přáteli i v neznámých vodách. Věruška mi k narozeninám dala knihu plnou poesie (ani jsem nevěděl, že vyšla) a moc jí za to děkuju. Je vidět, že mě zná. Rád bych jí taky něco dal.

Přišel mi poštou zápis do památníku od Vojtěcha Zamarovského, kde cituje i Homéra v překladu (to ostatní si teprve budu muset přeložit):

Nic lepšího nad to ni hezčího na světě není, než když smýšlením svorni svou domácnost společně vedou žena a muž.

A pro Julinku mám malou veršovánku o jejím prvním pokusu o dárek tátovi.

Co se to tu klube?
Nejsi to ty, zube?
Možná ano, možná ne,
to už brzo poznáme…

Evviva Padova aneb svatba s 20 tisíci hosty

2011-12-13T20:50:00.000+01:00

První ze čtyř literárních poutí, které jsem dokončil, byla pouť Itálií po stopách legionářů v sedmi vozech, které by dnes zdobily park sběratelů veteránů. Tím, že jsem Itálii několikrát prostopoval od sever na jih a od jihu na sever, prožíval jsem tu cestu s nimi.

Čtenáři soběpisníku vědí, že jsme se s Věruškou brali v Padově, přesněji na padovském předměstí ve čtvrti Ponte San Nicoló.

Pak nás Lorenzo vzal na Prato della Valle, obrovské náměstí, na kterém jsme se těžko orientovali. Chvíli jsme se slunili a když nás začaly pálit nosy, zalezli jsme do ulice, na jejímž konci už byl vidět slavný kostel.
To jsou moje slova, která patřila k tomuto obrázku.

Vůbec jsem netušil, jaké to náměstí má pro Čechy genia loci. Představte si, že 8. prosince 1918 na tomhle největším italském náměstí stálo 20.000 Čechoslováků a za přítomnosti italského krále Viktora Emanuela III. zpívalo Kde domov můj?! Poté se celé náměstí topilo v italských výkřicích „Evviva la Boemia“ a „Evviva l'Italia“! A my jsme se tam o 90 let později jen tak plácali.

Pamatuju si, že mě velikost toho náměstí fascinovala a v duchu jsem se ptal, jestli je větší než pražské Karlovo (je!).

14. prosinec, den mých narozenin, mám v dějepisu krom jiného spojen i s odchodem T.G. Masaryka na odpočinek v roce 1935. Teď pro mě ale bude vždy na prvním místě 14. prosinec 1918, kdy Masaryk opustil Paříž, aby se v Padově setkal se zbytky legionářů a vydal písemný projev. Do Československa přijel prezident osvoboditel rovnou z Padovy. Tuhle stránku si čtu znovu a znovu.

Není to kvůli konci Masarykova projevu, i když i ten je samozřejmě zajímavý, ale hlavní důvod je zmínka o místech, která výprava z roku 1930 nafotila. Jedna skupina totiž mezi osadami jižně od města fotila i Ponte San Nicolo – a přiznám se, že jsem si nemyslel, že název té neznámé díry, kde jsme s Věruškou měli svatbu, kdy objevím napsaný někde, kde bych ho nečekal.

Betlémské světlo

2011-12-12T20:44:00.003+01:00

Narozeniny mám až za dva dny a s dárky už se roztrhnul pytel. Včera jsem dostal od pratchána Svěrákovy Nové povídky. Nečetl jsem sice ty staré, ale i tak jsem měl radost. Hned ve vaně jsem si přečetl první povídku s názvem Betlémské světlo. Je psaná pohledem mentálně zaostalého kluka a svěrákovsky něžně. Četlo se to jako český Fulghum. Na obálce autor píše, že tvoří jakoby obaloval pecku od třešně dužinou. Přesně tak to cítím, když píšu básničky.

Dneska jsem si uvědomil, že ani nesleduju, co v současné době v knihkupectvích frčí, že pořád nakupuju jen v těch antikvariátech. A tak jsem vypátral tuhle aktuální tabulku. Že jsem se tedy včera začetl do nejprodávanější knížky na českém trhu, to bych do sebe nikdy neřekl. Já snad začnu číst i Viewegha nebo Halinu Pawlovskou. Svěrák dal tentokrát na frak i Fulghumovi.

Hezká je shoda, s jakou ve všech kategoriích obsadilo 10. místo dílo s křesťanskou tématikou. Tak už aspoň vím, že Eduard Martin je vlastně Martin Petiška, syn Eduarda Petišky, který pro něj psal většinu svých pohádkových příběhů (včetně mého milovaného Birlibána). Taky vím, že si knihu Eduarda Martina Ježíšek pro mě nebo dětské Modlitbičky Františky Böhmové přečtu radši než papežova Ježíše Nazaretského II – snad za to nepřijdu do pekla (a když, tak aspoň rovnou do Pekla II, tam budou lepší efekty). Pár těch modlitbiček, které jsem našel, jsem si odříkal a zavzpomínal na „povstání“ u Otce Josefa na kadaňské faře. (Mami, ty si radši ten odkaz neotvírej, nebo se ti naježí obal od té jediné existující matérie zvané tělo; a neboj, z Julinky nebudu dělat katolickou fundamentalistku, jen se spolu občas nezávazně pomodlíme;)

Ta povídka Zdeňka Svěráka je taky o věřících.

Já už na Ježíška nevěřím. Věřil jsem do patnácti let, protože jsem retardovaný a my to máme všechno zpožděné. Ježíšek není, Petře, řekl mi táta loni. Ale Ježíš, to si pamatuj, ten je. Kdyby nebylo Ježíše, tak by naše utrpení bylo ještě větší. Táta říká, že nebýt Ježíše, on s mámou by ten kříž neunesli. Tak jsem si zapamatoval, že Ježíšek není a Ježíš je. Mám tátu rád, ale zlobím ho.

Kromě vtipných situací z chráněné dílny pak zažíváme Petříkovo „zlobení“ v dalším příběhu povídky, když například panu doktorovi, který ho vyšetřuje, bezelstně řekne, že mu smrdí z pusy, nebo se dozvíme, že tetě Libuši zopakoval tatínkova slova, která pronesl doma v kruhu rodinném, totiž že je stará krůta. Co se stalo s betlémským světlem, to tu radši neprozradím, aby mě Zdeněk Svěrák nepopotahoval u soudů – nedá se nic dělat, budete si knížku muset koupit.

Dárek od ministerského předsedy

2011-12-11T21:34:00.001+01:00

Mám vždycky radost, když mi v knihovně zakotví kniha, která před tím byla v knihovně nějaké osobnosti a já si mohu představovat, že ji čtu po někom, koho si vážím. Už jsem tu psal o knížce ex libris Jiřího Salamanczuka, který mi tenkrát zamotal hlavu. Věrušce se líbí zájem tohoto sečtělého lékaře o astrologii, už se těší, až se na jeho pozůstalost do Ústí pojede sama podívat.

Věruška také odhalila další skvost, který mi přibyl do knihovny. Byli jsme oslavit Julinčin svátek u Beránka a já jsem vybalil dvě knížky, co jsme cestou vyzvedli na poště. První byla nejstarší česká studie o Byronovi od Josefa Durdíka ve 2. vydání z r. 1890. Tu budu potřebovat na svoji byronovskou přednášku, kterou připravuji na 10. březen. Druhou potřebovat nebudu, i když ji Byron přímo napsal. Jsou to tři méně známé věci tohoto autora. Až doma jsem zjistil, že Oskar z Alvy je z jeho první sbírky Hodiny zahálky (1807), Sen (1816) je báseň o zklamné lásce a Nebesa a země dramatické mystérium (1821). Prohlédl jsem si obě knížky pozorně a zářil jsem spokojeností. To jsem ale ještě netušil, čeho si nevšimne Věruška.

„A proč je tam to razítko Antonína Švehly?“

„To je místo ex libris, majitelé si takhle označovali svoje knížky.“

„Ahá, ale Antonín Švehla, to mi něco říká.“

„Jo, to byl dlouholetý ministerský předseda za první republiky a jeden z pěti mužů 28. října, ale takových Antonínů Švehlů v Čechách běhalo, to bude shoda jmen, ukaž… no jo, Antonín Švehla, Hostivař… to bude nějaký sedlák.“

„A nebyl i ten premiér sedlák?“

„No, byl to předseda agrárníků, tak počkej, já se podívám na internet.“

Zapnul jsem službu WAP, zadal jméno do googlu a zjistil, že Antonín Švehla se narodil ve vsi Hostivař v selské rodině. V roce 1900 převzal po smrti svého otce rodinné hospodářství. V roce 1933 zemřel také v Hostivaři, která tehdy už byla součástí Prahy.

Aniž by to tedy Věruška nějak plánovala, zařídila mi krásný dárek k narozeninám.

Nedá mi to nevložit sem jeden stále platný citát:

Sociální demokraté rádi rozdávají koláče, které sami neupekli a upéci ani nemohli, protože snědli těsto, které ještě nestačilo ani vykynout.

Verše Julince k svátku

2011-12-10T14:54:00.006+01:00

Dneska ráno jsem se probudil se sváteční náladou a hned se mi chtělo veršovat.

Mlíko, to je pro mrňata
dneska bude vařit táta.
Julinka má totiž svátek,
a tak bude karbanátek.
Mleté maso, to je žraso.

V téhle veršovánce byl ještě kus rozespalosti. V té následující se zase připomněla agitační nálada nasáklá z Biebla a Nezvala:

Na ostrůvku u vody
mnoho let a mnoho dní
stojí Socha Svobody
se svitkem a pochodní.

Dnes se v římském kalendáři
její svátek světí,
tak ať se jí všude daří
a má mnoho dětí.

K tomu už chybí jen dodat něco v tomto smyslu:

I tobě, dcero, podle jména
přejeme dnes k svátku:
Svobodě jsi zasvěcena,
měj ji za svou matku.

Teprve potom jsem úplně prozřel a pustil se zase do básničky o mouše, protože Julinka má tu svoji muší hračku nejradši.

Moucha leze po stropě,
pavouk je jí na stopě.
Mami, mami, jak je možné,
že ty mršky mnohanožné
nespadnou? Vždyť gravitací
každá věc se shůry skácí.

Pane Newtone Izáku,
moucha Vás má na háku.

Cestování na hřbetě knihy

2011-12-09T21:33:00.002+01:00

Uvědomil jsem si jednu zajímavost. Čtu teď na přeskáčku čtyři knížky a všechny se odehrávají na cestě. Rozhoduji se vždycky večer, po kterém hřbetě sáhnout a většinou stihnu téměř z každé něco. Se Sinclairem Lewisem (a tedy s Klárou a Miltem) jsem na hranicích států Montana a Washington, s Henrym Millerem jsem právě podnikl výlet z krétské metropole Iraklia do Knóssu, s Byronem se pohybuji na španělsko-portugalské hranici (obdivuji se s ním řekám Tajo a Guadiana a editoval jsem už i jedno heslo na anglické wikipedii), no a aktuálně jsem se sedmi českými vozy absolvoval cestu z Prahy až do Neapole a nyní se s našimi legionáři plavím do Palerma, odkud se vydáme vlakem do několika bývalých zajateckých táborů.

Asi mi chybí cestování, ale na druhou stranu, i tenhle způsob mě naplňuje. Je to pořád lepší, než se vydat na zájezd s cestovou (ačkoli dělat na nich průvodce mě vždycky bavilo). Posuďte toto Klářino pobouření, nebo, jak praví překlad, přímo…

… vztek na turisty, kteří, jak tvrdila, dávají předost všelijakým podivným památkám před prostou krásou, kteří se nikdy nenadchnou rozhlídkou, není-li označena kůlem a návěstím a hlášena hlásnou troubou průvodčího jako věc, které se jest podivovati a o které dlužno vyprávěti „těm lidem tam doma“. (106)

Po stopách expedice po stopách - přidejte se!

2011-12-08T23:18:00.002+01:00

Čtenáři soběpisníku vědí, že se na jeden z následujících roků nebo možná i na více z nich chystá expedice po stopách československé legie v Itálii. Věděl jsem, že se podobná výprava vydala do Itálie i v roce 2008. Jaké bylo ale mé překvapení, když mi dnes přišla domů kniha Antonína Navrátila, jejíž název Po stopách československé legie v Itálii sice něco napovídal, ale až po jejím otevření jsem zjistil, že šlo o výpravu z roku 1930 a to o výpravu sedmi automobily, která vyrazila 10. května toho roku od budovy „Československého autoklubu“ v pražské Lützowově ulici a vrátila se o 32 dní později 12. června tamtéž. Dvacetičlenná výprava absolvovala 7000km bez nehod, natočila 2000 metrů filmu a pořídila nespočetné množství snímků.

A hned mám jasněji. Stejně jako ona výprava si na auta napíšeme „Sulle traccie della regione cecoslovacca in Italia“ a vyrazíme po stopách téhle výpravy. Sice nebudeme muset absolvovat celní kontroly jako naši předchůdci, ani nebudeme oslňovat skvělými vozy zn. Tatra, Praga či Zetka (a těmi zn. Škoda také v Itálii dnes už nikoho neoslníme), nenavštívíme žijícího generála Grazianiho a italská armáda nám asi neposkytne bezplatně průvodce, ale místa (a zejména jejich genius) jistě zůstala i přes ta dlouhá desetiletí podobná ne-li zubem času nedotčená.

Neodpustím si povzdech autora z předmluvy:
Kdopak dnes čte legionářskou literaturu? Několik desítek legionářů, jejich dětí a nejbližších příbuzných nebo přátel legionářů. A ostatní? Ti buď nečtou vůbec – knihovny jsou již nemoderní – anebo čtou jiné knihy, které napínají, dráždí a bičují neukojené touhy a představy.

Kdyby Antonín Navrátil tušil, že právě jeho kniha pro mě bude tou napínavou, dráždivou a neukojenou touhu bičující literaturou!!!

Mám v záloze ještě sen projet na kole trasu, kterou před půl tisíciletím jel na koni Jan Hasištejnský z Lobkovic z Kadaně do Benátek (a pak lodí do Jeruzaléma). Naše výprava po stopách výpravy, která šla po stopách legionářů se jí ale kouzlem může vyrovnat. Nemyslíte? Zatím registruji tři řidiče-fotografy-podržmikrofony, jednoho kameramana, jednu průvodkyni a tlumočnici a sebe. Nepřidáte se?

Divadelní hádanka

2011-12-07T20:15:00.000+01:00

Pohádka láká. Vyprodán je dům.
Stvořeno dílo, jak chce publikum:
trošičku smíchu, trochu tragiky,
pak hastrmani, mlynář, princezna,
a nad lípou zní píseň líbezná.
Ó národe můj, jak jsi veliký.

Jiří Mahen (Moderní revue)

Poznáte, jakou hru má za lubem pan Skotek?

Mládí při svíčkách

2011-12-06T22:26:00.000+01:00

Dneska jsem potkal v infocentru Honzu Cháru, kupoval si skromně Kadaňské noviny a já jsem si vzpomněl, že jsem tam četl jeho článek. Není to Čapek ani Klapka Jerome, ale pochválil jsem ho a vyzval, aby psal směle dál. Vzpomněl jsem si na jeden článek v lounském Hlasu z roku 1990, jenž jsem našel u dědy při minulé návštěvě (výrazně orámovaný dědovým červený fixem).

Není to ke chlubení, spíš je to stylistická ostuda, ale právě proto to zde otisknu. Každý musí nějak začít. Tenhle článek je moje druhé publikované dílko, to první jsem u dědy neobjevil (ve zpravodaji OF jsem velebil Václava Havla). Strašně se stydím při každé větě, někdy při každém slově, ale má to i příjemnější stránku.

Co z toho článku cítím jen já, to je oslnění ženským pohlavím. Bylo mi 16 let a soustředění dívčího sboru bylo pro mě něco jako pro dromedára sauna. Byl jsem platonicky zamilován do poloviny sboru a možná tak trochu i do sbormistra Vladimíra Petržilky. Občas ho vídám v Lounech, bydlí nedaleko maminky, a tak se mi často vyrojí vzpomínky na ty bláhové chvíle, kdy jsem věřil, že lepší než dát si sprchu s mýdlem je vyválet se po ránu v rose, nechat se ošlehat kopřivami a samovolně oschnout. Podlehl jsem makrobiotické stravě, pěstoval jógu a davovou hypnózu, četl knihy dr. Paula Bruntona a visel na rtech všem těm zpěvačkám od altu až po soprán. Přiznám se, na vystoupení Šlupky-Svěráka jsem úplně zapomněl. Pitomo, křene, vole!

Já starý pitoma, křen a vůl

2011-12-05T21:35:00.005+01:00

zVrátil jsem se k té krásné road novel od Sinclaira Lewise a zase jsem popojel kus dál na cestě z rozbahněného žitného pole uprostřed Minnesoty do washingtonského Seattlu. Právě jsme minuli Yellowstone a blížíme se k západní hranici státu Montana. Náš mesalianční pár se k sobě po cestě připoutal, ovšem Klára jede v autě s otcem, a tak se vztah s Miltem nemůže naplno rozvinout. O to víc má autor prostor k analýzám duševních pochodů obou postav a já k zamýšlením před upadnutím do spánku.

A proč s nimi vlastně jedu?

Říkal si: „Ona se domnívá, že se jí chci vnucovat. Jak mne bodla! Vypadal jsem asi jako hošík, zamilovaný do učitelky. A já jsem měl za to, kdo ví jak jsem moudrý! Vynadal jsem Macovi – spílal jsem mu – ne, u všech všudy, čert vem všechna vybraná slova, vynadal jsem mu, že je největší ochlasta ve vsi. Chlastat je dvakrát tak rozumné než co dělám já. Vidím děvče pěkně oblečené a pustím se do Seattlu! Dva tisíce mil cesty! Toť se ví, že mne odehnala. Měla úplně pravdu. Pitomo! Křene! Vole!“ (v originále Boob! Yahoo! Goat!) (77)

Vzpomínám si, jak jsem jednou kvůli jednomu takovému pěkně oblečenému děvčeti, které vystupovalo v Čerčanech, neváhal, vyhecoval jsem Brďu a spolu jsme pak po týdnu jeli do této nemalé vesnice a procházeli dům po domu, jestli tam nebydlí taková blondýnka se třemi pejsky v košíku. Netušil jsem, že Čerčany nejsou jen tak nějaká víska na trati Praha Budějice, ale že jde o železniční uzel, kde devadesát devět pasažérů ze sta jen přestupuje. Pitomo! Křene! Vole!

Nebýt té knížky, možná si ani nevzpomenu, ale takhle jsem se mohl ze srdce zasmát. Nicméně, aspoň volem jsem zůstal, to by snad i Věruška potvrdila.

Krotitelka divokých koní

2011-12-04T21:48:00.002+01:00

Ráda pasu koníčky
a mezi mé koníčky
patří také koňský řehot.
Řehtám se, až ztrácím hlas,
zvláště teď, když umím pást
i koně z rodu Převalského.

Julinka se poprvé překulila na bříško 16. listopadu (z bříška na zádíčka už 9. listopadu), teď už i sama vytáhne nešikovně zalehnutou ručičku.

Kopaná jako medicína

2011-12-04T21:00:00.001+01:00

Povím vám pohádku. Byl jeden profesionální fotbalista, dokonce jeden ze stovky nejlepších fotbalistů své doby (označili ho tak nejen odborníci, ale i Pelé), pár let kapitán brazilské reprezentace. Tenhle fotbalista během působení na hřištích vystudoval medicínu a po ukončení fotbalové kariéry si otevřel ordinaci ve svém městě. Psal sloupky do novin o sportu, ekonomice a politice. Jmenoval se příznačně: Sócrates. Dnes, ve svých 57 letech, podlehl krvácení do žaludku.

Na tomto videu po 1:00 začíná dloubákem á la Poborský sestřih z jeho kariéry – i ta je přitažlivá tím, že nebyla statisticky nejzávratnější – dost prostoru je tam věnováno jeho gólu do italské sítě na MS 1982 v utkání, které nakonec Brazílie prohrála, a úplný závěr patří neproměněné penaltě proti Francii na MS 1986 v Mexiku, kdy Brazílie rovněž prohrála (i když ani Platini nedal) – tehdy už jsem se s tátou díval. Přesto, že Brazílie nezískala medaile, její hra si získala fanoušky na celém světě a vousatý doktor v jejím dresu byl její hlavní ozdobou. Čest jeho památce.

Jeho jméno pravděpodobně inspirovalo Monty Pythony k téhle nesmrtelné taškařici ve formě utkání řeckých a německých filosofů :-D

Mnichov - Kadaň letecky (bez motoru!)

2011-12-03T16:38:00.002+01:00

V noci jsem nemohl spát, včera jsem si udělal zmatek v časech, kdy si beru prášky na tlak, a tak mi nejdřív bylo blbě z nedostatku beta-blokátoru v těle a pak z jeho zvýšené míry. No, od tří do šesti jsem bděl u kocourů a u monitoru, kde jsem tak nějak ze zvyku hledal zajímavosti z kadaňské historie a tím tu blbost zahnal.

Na anglické wikipedii jsem u článku o plachtění našel zmínku o tom, že jistý Günther Groenhoff učinil v roce 1931 rekord v dálkovém plachtění, když přeletěl vzdálenost 272 km z Mnichova a přistál u Kadaně. Na německé wikipedii pod jeho jménem se dá dočíst, že to bylo 4. května a že při tom dosáhl výšky až 2.200 m. V jiných zdrojích se pak člověk dočetl o tom, proč bylo plachtění v Německu tak oblíbené a nakonec se stalo i státem podporovanou oblastí výzkumu s centrem na kopci Wasserkuppe v Hesensku – bylo to dáno Versailleskou smlouvou, která Německu odepřela letectvo. Na Wasserkuppe se realizoval i konstruktér Alexander Lippisch, pozdější tvůrce Messerschmittu Me 163 s raketovým motorem.

Vzpomněl jsem si na příběh, který vyprávím všem řidičům, kteří mě vezou stopem kolem Ranské hory. Raná totiž nebyla německy mluvící, byla na hranici a vrch byl dlouho veden na mapách jako české území. Ovšem pak zapracovala bezmotorová letecká lobby a Hitler hranici posunul tak, aby mohli německé kluzáky a amatérští vzduchoplavci trénovat právě i na tomhle dodnes oblíbeném trojvrší.

Pak jsem vypátral anglickou stránku, na níž je přeložena mj. kapitola z Groenhoffovy knihy Létám s motorem i bez (Ich fliege mit und ohne Motor, 1932) právě o této jeho dobrodružné výpravě z Mnichova do Kadaně. Stojí to za to převyprávět.

3. května 1931 dorazil tehdy již známý letec s větroněm Fanfir a tažným letounem, který právě zkonstruoval výše zmíněný Lippisch, do Mnichova s cílem potvrdit novou teorii o aerovleku. Měl za sebou již jeden podobný let v Alpách, kde se mu částečně porouchalo kormidlo a sotva přežil.

V bavorské metropoli se 4. května konala meteorologická konference a ranní předpověď byla pro let velmi důležitá. Vítr ovšem změnil směr, a tak se Groenhoffův kolega Peter Riedel rozhodl jej vytáhnout nad jeden slibně vypadající cumulus. Letoun a větroň spolu přeletěli nad Mnichovem a když se zdálo, že je let větroně stabilní, Groenhoff pustil tažné lano a byl vydán na pospas větrům.

Za pár minut začala první bouře. Než se mohl pilot rozhodnout, táhl ho proud větru vzhůru rychlostí zhruba 5m za vteřinu. Tachometr běhal sem a tam, až přestal měřit úplně, země zmizela z dohledu, bylo složité udržet větroně v normální poloze. Jediné, čím se dalo řídit, byl kompas. Ten ukazoval směr severovýchod. Začaly padat kroupy, které nakonec měly velikost třešní a udělaly z křídel cedník. Pilot pozoroval, jak se křídla ohýbají do nepřirozené míry a čekal, kdy se zlomí. Když se větroň dostal před bouři, využil jejího příznivého vlivu, aby se dostal do výše přes dva kilometry a vezl se na jejím hřbetě. Kurz byl stále severovýchodní.

V tu chvíli relativního klidu spatřil Groenhoff motýla. Než se stačil zamyslet nad tímto nečekaným zjevem, zjistil, že má kokpit plný vody, jak se roztály kroupy. Musel prorazit podlahu, aby voda vytekla ven. Nějaký čas byla vidět země, všiml si Dunaje, Řezna, ale pak ho pohltila oblaka a další let se konal naslepo. Po utichnutí bouře větroň klesl na 150m a pilot se poohlížel po místě na přistání. Tu se ovšem začal znovu zvedat.

Přišla nová bouře, stejně intenzivní, která stroj přenesla přes Český les a táhla jej dále na severovýchod. Protože se pomalu stmívalo, bylo důležité dostat se z bouřkového vztlaku a přistát, dokud bylo vidět. To se podařilo a Groenhoff spatřil rozsvěcet pouliční světla v nějakém městě. Zamířil tím směrem. Aniž by to věděl, bylo to směrem ke Kadani. Snažil se přistát na městském břehu, ale neměl dostatečnou výšku, a tak se větroň po osmi a půl hodinách ve vzduchu snesl doprostřed ovesného pole na pravém břehu řeky.

První člověk, kterého potkal, byl místní varhaník. Ten se zprvu zalekl zvláštní křičící postavy v polích, ale nakonec doprovodil exotického návštěvníka do města. Zde vzbudil zájem místních radních, kteří mu pomohli rozebrat jeho větroně na tři díly nechali jej dopravit do kasáren. Vše skončilo v pět hodin ráno a v sedm hodin Groenhoff telefonoval přátelům zprávu o rekordu. Na Wasserkuppe byla na jeho počest zapálena obrovská vatra a vypravena královská hostina. Za svůj let získal Hindenburgův pohár pro nejlepšího pilota roku 1931.

O rok později se Groenhoff vydal na další nebezpečný let v bouřce z Wasserkuppe. Tentokrát se mu ale utrhlo celé kormidlo a po nárazu do svahu okamžitě zemřel. 23. července 2012 to bude 80 let.

Jeho bratr emigroval do USA, kde se stal známým fotografem bezmotorových letadel.

Na chvíli jsem si pomyslel, že možná ani Petr Hlaváčků…, ale stačilo se podívat do jednoho z vydání Kadaňských novin z roku 2007:)

Básník, který se s ničím nesral

2011-12-02T21:21:00.001+01:00

Letos o Vánocích to bude pět let, co opustil náš nevábný svět Emil Juliš. Mám od něj doma jeden výbor z díla. V něm sice Ivan Diviš píše, že se Juliš s ničím... nepárá, ale myslí nesere, a tak tu rád tohle jadrné slovo zopakuji, i když tím vlastně tak trochu popírám jiná slova Divišova svěděctví o Julišovi, a to ryzost tohoto básníka vyplývající z toho, že u něj chybí jakákoli idiocie touhy dělat kariéru. Kvůli absenci téhle touhy o Julišovi taky skoro nikdo neví, nebude v učebnicích, zapomenut ale nebude. Lucie, nepsala jsi o něm diplomovou práci?

Tyhle úvodní verše z básně Fantastická noc, mi přijdou geniální (jestli se najde jeden mladý čtenář, který si je přečte, protože jsem použil sprosté slovo, pak splnilo účel, pro nějž jsem jej dal i do názvu):

Vyburcovaná duše hledá nový požer.

Temné dvory prolézají kuny s krvavou

tlamičkou, v kurnících hřadují mžouravé slepice

a kohouti spí na jedno oko.

Holé stromy stojí bez pohnutí,

nepřišel jejich čas, míza ještě stažená do kořenů.

Žijí svými stíny.

Svými stíny žijí i lidé...

Kadaň mého dětství

2011-12-01T22:20:00.008+01:00

Byl jsem na jednání v kadaňské knihovně v oddělení internetu s antikvariátem. Přibylo tam pár knížek, a tak jsem se trochu porozhlédl. Odnesl jsem si domů krásně svázané Bídníky a dva další romány Victora Huga, devatenáct dílů Přemožitelů času, mé oblíbené četby raných let, a taky publikaci vydanou MěNV v Kadani někdy kolem roku 1980.

Nejde se nepodělit o několik pohledů na naše krásné město, o němž se sice v posledních Kadaňských novinách v jednom fejetonu dočtete, že k němu na vztah ke svému městu tázaní školáci nic necítí, ale copak k čemukoli jinému, na co jsou mladí tázáni dospělými, něco cítí? Takhle si ho pamatuju z doby, kdy mi bylo tolik jako těm školákům a můj vztah ke Kadani mi byl stejně ukradenej. A zjistil jsem, že jsem nikdy nevěděl, jak se oficiálně jmenovala sídliště, kterým my místní říkáme dodnes prvními písmeny naší abecedy. Tedy vězte, že áčko bylo (a částečně je) sídliště Budovatelů, béčko bylo sídliště Lučanů, céčko bylo sídliště Slavín, déčko stále ještě je Na podlesí (dnes s velkým P) a éčko dosud Koželužská a 1.máje.

Moucha

2011-11-30T21:32:00.001+01:00

Moucha letí kolem ucha,
teď je zatím ještě suchá,
ale běda, až si zkusí
prolétnout mi kolem pusy.

Chytím ji a jak se sluší
ochutnám ta křídla muší.
Než aby mi uletěla,
vysaju jí duši z těla.

Childe Haroldova pouť 2012

2011-11-29T23:39:00.000+01:00

Leckdo si asi vzpomene od maturity z českého jazyka, že romantismus se vyznačoval odmítáním reality a útěkem do fantazie. Vybral jsem si tento útěk, hned jak jsme na něj v učebnici na gymnáziu narazili, a začal jsem studovat životy a díla romantických básníků. Mělo to na mě tak silný vliv, že jsem hned po příchodu ze školy ve své sklepní komnatě u dědy a u babičky usnul jako špalek a spal jsem až do večeře. V noci jsem pak hltal Byronův životopis od Mauroise, později život Shelleyho, básně od Lermontova či Chateubrinadovu Atalu. Především Byron se mi ale stal vzorem, jako se stal vzorem téměř všem romantickým básníkům začátku 19. století, včetně našeho Máchy.

Jak už to tak bývá, dospěl jsem a začal jsem se za juvenilní byronismus v sobě čím dál tím víc stydět, až jsem jej po letech úplně potlačil. Přesto jsem ale knihovnu občas obohatil o nějaké to romantické dílko, aniž bych se do něj ale začítal. Tak u mě už drahně let odpočívají ve fochu vedle sebe Childe Harold´s Pilgrimage v originále a Childe Haroldova pouť v překladu Elišky Krásnohorské. Nikdy jsem z nich nepřečetl jediný řádek. Neznám ani nikoho, kdo by to kdy četl či se o díle zmiňoval jinde než u maturity. Když jsem přemýšlel, o čem bych chtěl příští rok v knihovně udělat pořad, kromě výročí Vrchlického a Durycha se přede mnou objevila možnost připomenout 200. výročí vydání prvních dvou zpěvů Childe Harolda, a tak jsem ty malé svazky z knihovny vyňal a začal zvědavě ohledávat.

Netušil jsem, že jednou smeknu klobouk k nohám Elišky Krásnohorské. Ale už je to tak. Ona sice skromně píše, aby byla „veškerá zdařilá místa tohoto překladu přičtena půvabům a skvělým přednostem našeho jazyka mateřského; kde pak nezdar se jeví, jest vinou neumělosti mé, která nedovedla z materiálu tak skvostného dosti obratně budovati“, ale čest patří jí, protože dokáže s češtinou skvělé kousky a přitom zůstává věrná originálu – kam se za ní i v mých nejlepších pokusech hrabu. Čtu si poctivě sloku po sloce nejdřív v angličtině, pak v češtině, pak zase v angličtině – druhé čtení v češtině pak chutná jako nektar – a nejradši bych ten zážitek daroval všem k Vánocům.

A tak padlo rozhodnutí. V sobotu 10. března 2012, přesně 200 let od vydání, udělám scénický a poetický večer ve věži kadaňského hradu, kde zazní zdramatizované čtení z Byronova životopisu, podíváme se i do první české byronovské studie od Josefa Durdíka a samozřejmě uslyšíte nejlepší (dle mého soudu) pasáže z prvních dvou zpěvů jeho Childe Haroldovy pouti.

Řád neřád

2011-11-28T21:06:00.001+01:00

Básníku Václave Renči,
kritiku T.G.M.,
zvětšil se nebo zmenšil
tvůj křížek se světem
a pocit mravní bídy,
když hodili ti do hrobu
tu majestátnou ozdobu:
Řád T.G.M. II. třídy.

Musel jsem si rýpnout. I když sám považuji za pravděpodobnější, že se rivalové po smrti spolu smíří, nevím, jestli je nám dovoleno dělat to symbolickými akty in memoriam, jako se to stalo 25 let po smrti Renčovi. Za daleko příhodnější a důležitější považuji pár let staré smírčí gesto Martina C. Putny a plně s ním souzním. I když nejvíc se mi asi líbila jedna reakce na článek pana Putny: A není to putna?

Václav Renč má dnes sto let od narození.

Starý pecař je doma a mladý to umí

2011-11-27T13:18:00.001+01:00

Po nějaké době zase jedna kadanensie. Často s Věruškou přemýšlíme, až bude po třech letech doma na mateřské před rozhodnutím co nebo kam dál, v čem by se v Kadani mohlo podnikat. Je to taková hra na první republiku, protože od té doby, co se do věci vložily super- a hypermarkety a následně evropské peníze a různé (třeba hygienické a bezpečnostní) normy, je konkurence jen pojem ve slovníku cizích slov se zkratkou v závorce (zastarale): projev hospodářské soutěže. Ale byl bych škarohlíd, kdybych neuznal, že v mnoha oborech lidské činnosti se může poměrně svobodně soutěžit dál. Jeden místní důkaz za všechny:

Asi nikoho v Kadani nepřekvapilo, že v době konjunktury krámků s asijským zbožím a asijskými prodejci jeden z nich skončil. Bylo to Hoavico (jen hoa ví co ten název znamenal) na hlavní třídě, které se mi nějak nechce říkat jejím oficiálním názvem. Z tohoto (ostatně ne jediného) ostudně vyzdobeného i vybaveného krámku vznikla během několika dní prodejna pečiva. Stačí si vzpomenout na předchozí stav a každý hned vidí: nebe a dudy. Dudy nemusí být špatné, když na ně někdo umí hrát, ale na ty předchozí se snažil hrát cemballista. Nynější stav láká k návštěvě, nejvíce po setmění, kdy se z výloh line měkké oranžové světlo, které působí dojmem francouzského obchodu na čokoládu z filmu s Juliette Binoche, jen ta už chybí.

Pravda je, že pečivo, uzeniny, dortíky a drogérie snesou v každém městě hustší síť prodejen i přes konkurenci supermarketů a nejinak je tomu v Kadani. Zanikají jen ty nejhorší. Nedaleko od nového pekařství je jedno, kterému místní již desetiletí říkají „mlíčňák“. Mám ho rád už proto, že jsem tam nakupoval jako dítě. Má tradici. Má stálé zákazníky. Ale lákavá konkurence určitě způsobí své. Provozovatel má dle mého tři možnosti: zamyslet se a zvednout kvalitu „mlíčňáku“ tak, aby byl minimálně stejně lákavý; omezit kvantitu a kvalitu tak, aby ze stálé klientely a výhodné nárožní polohy přežil alespoň provozovatel a jeho nejbližší; neudělat nic a čekat – pravděpodobně na krach, po kterém můžeme na rohu čekat hoa ví co.

Jako při mnoha mých osobních rozhodnutích se mé dvě hemisféry nemohou dohodnout. Jedna je pro to, abych chodil do nové pekárny, dokud mi v té mé oblíbené nenabídnou nějakou změnu; druhá mě vede do starého dobrého „mlíčňáku“ už proto, abych mu pomohl přežít to překlenovací období. Která to vyhrává / by to vyhrála u vás? Díky za radu.

Jinak mám jeden nápad na obchůdek, který Věruška odmítá, tak mohu poskytnout know-how, příp. how-no.

Mšecké Žehrovice all inclusive

2011-11-26T12:39:00.002+01:00

Letadlem jsem letěl jednou v životě. Bylo to do Milána. S létáním bojuju odjakživa, protože nemám rád uzavřené prostory, z kterých není úniku. Věrušce létání nevadí, docela ji i baví, tak si pomalu připouštím, že jednou, třeba do toho Řecka… No jo, ale letadlo nemá záchrannou brzdu a to mě ničí. Navíc ani nevidím v cestování do dálek ten smysl, co jsem mu dával v době, kdy jsem chtěl emigrovat do Austrálie. Proč bych měl létat do Egypta, když jsem ještě nebyl v Mšeckých Žehrovicích, kde jsem autem za hodinu. Nevím, co by se mnou udělala záoceánská loď, po zkušenosti s trajektem bych si asi zvykl, ale to by zase prý nepřežila Věruška. Tak asi pojedeme na dovolenou do těch Mšeckých Žehrovic, mají tam rybník, přírodní rezervace, restauraci, smíšené zboží a hlavu Kelta, tak co bychom hledali v Řecku nebo v Egyptě.

Henryho Millera pozval jeden z jeho řeckých přátel k cestě na Knóssos. Tentokrát to však bylo letadlo.

Nikdy předtím jsem v letadle neseděl a pravděpodobně už nepoletím. Připadal jsem si hloupě, když jsem seděl v oblacích se složenýma rukama; člověk na sedadle vedle mne si četl noviny a vůbec si nevšímal mraků, které se otíraly o okenní tabulky. Letěli jsme rychlostí asi sto mil za hodinu, ale protože jsme míjeli pouze oblaka, měl jsem pocit, že stojíme na místě. Krátce řečeno, bylo to nezměrně nudné a hloupé. Litoval jsem, že jsem si nerezervoval místo na lodi Akropolis, které měla zastávku na Krétě. Člověk má chodit po zemi a plavit se po vodě; dobytí vzduchu by se mělo odehrát v pozdější etapě jeho vývoje, až mu vyrostou opravdová křídla a on nabude podoby anděla, jímž ve svém jádru je. Mechanické pomůcky nikterak nesouvisejí s pravou podstatou člověka – jsou to pouze pasti, jež na něho líčí Smrt. (95-96)

Kolos z Maroussi

Proroctví z Dziadů II

2011-11-26T09:49:00.002+01:00

Připravoval jsem si včera v noci řeč na dnešní svatební obřad a to vždycky slídím po výročích. Mickiewicze jsem si všiml hned, ale do svatebního projevu se Dziady, jediné jeho dílo, které mám doma, nehodí. Tak jsem nakonec řeč postavil na objevení Tutanchamonovy hrobky a na úvodních verších básně před 115 lety narozeného Coventry Patmora Anděl v domě. Přesto jsem si ale pak do vany vzal Dziady a protože jsem tu už jedno proroctví z nich dával k dobru, dva řádky ocituji i nyní:

...kříž nad Evropou celou rámě rozevírá,

z tří národů vyschlých jak ze tří břeven sbitý...

Tehdy polský básník samozřejmě myslel tři národy, které roztrahly jeho rodnou zemi: Rusko, Prusko a Rakousko. Dnes probíhá dělení Řecka. Nemá podobu územního porcování, ale makroekonomického znevolnění. Které národy jsou dnes ty vyschlé, dobré tak na sbíjení křížů pro ty ostatní, to nechám na každém. Nejsme to ale náhodou i my a Poláci?

Nástřel

2011-11-23T21:32:00.001+01:00

Je ve mně kus posery,
mám k zbabělosti vlohy.
Když stříleli mi do dcery,
roztřásly se mi nohy.

Sestřička dobře mířila,
odnesly to jen uši.
A moje dcera rozmilá?
Myslím, že jí to sluší.

Jan Werich Jiří Suchého

2011-11-22T22:23:00.000+01:00

Po tátovi jsem slávista, po dědovi obdivovatel Voskovce a Wericha. Obojí ale s malým nadšením, až hanba. Znám Bicana a Pláničku, ale neznám ani jednoho dnešního slávistu, viděl jsem Pudr a benzín, ale už ne Peníze nebo život. Nečetl jsem ani hry Osvobozeného divadla, znám jen úryvky z elpíček. Mám co dohánět. Od doby, kdy jsem začal zbožňovat Holana, Werichovu srandu jsem podvědomě nevyhledával. Byl jsem vůl.

Koupil jsem jako dárek k Vánocům knížku Pan Werich z Kampy od bratří Suchých, že si ji jako ještě před Vánoci třeba stihnu přečíst. Přečetl jsem zatím polovinu od Jiří Suchého (kdo myslí, že jsem zopakoval chybu z nadpisu, není tomu tak, Werich jméno Jiří považoval za nesklonné, což dokumentoval jak na Voskovcovi tak na Suchém, jak vidno z přiloženého obrázku). Jiří má pravdu v mnoha věcech, i v tom, že se situační humor Jana Wericha dá těžko tisknout jako kniha. Dá se spíš předvést, což je také častý styl Werichova humoru, že předváděl jiné v situacích, které jsou směšné. Nahlas jsem se zasmál opravdu jenom jednou a to jsem si musel Wericha představit a pak jsem to také tak šel předvést Věrušce. Taky se zasmála.

Záviděl jsem vždycky mamince, že žila v době, kdy tvořili černobílí Suchý se Šlitrem, barevný Suchý už mi přijde moc suchý. Dědovi a babičce jsem záviděl, že žili v době, kdy tvořili černobílí Werich s Voskovcem a záviděl jsem jim i barevného Wericha. My jsme měli barevného Svěráka se Smoljakem, nebyli jsme úplně tratní. Dnes (tedy krom bílého Svěráka) nevím. Snad bude zase co závidět Julince.

Jiří Suchý píše své vzpomínky jako upřímné vyznání. Nebyla v něm místa, kde by se mi znelíbil nebo přešel za hranici trapnosti. Jsem rád, trochu jsem se toho bál. Uvědomil jsem si, že na patetickém vyznání svému vzoru není nic, co by mě odpuzovalo. Vzpomněl jsem si na své vyznání Rudovi Koblicovi.

Najednou mám pocit, že bych všem svým vzorům měl napsat aspoň dopis. Jeden takový napsal i Jiří Suchý Janu Werichovi ve svých třiceti letech. Komentovaný ho přináší i ve své spolubratrské knize. Já ten dopis těm, co jim ho opravdu chci psát, vlastně píšu, jen ne a ne ho hodit na papír (v tom se podobám panu Suchému, toho donutil, aniž by o tom věděl, v těch jeho třiceti letech až Werich sám).

Co tady musím ještě napsat, je svědectví o době, protože tohle čtou občas možná i mladší ročníky. Wericha a Voskovce znají, to by tohle nedočetli (v nové větě snad už můžu ty ročníky oživit) až sem. Jiří Suchý píše, že když byla rakev s tělem Jana Wericha vystavena v sále strašnického krematoria, ležely pod ní dva velké věnce, jeden od prezidenta Gustáva Husáka, který se s Werichem sotva poznal, a druhý od Jiří Voskovce. Ještě, když byla ve smuteční síni jen rodina a Jiří Suchý jako čestný host a lidé, kteří se přišli poklonit památce velkého člověka, přistoupil k rakvi estébák a obrátil stuhu na věnci se jménem Jiří Voskovce rubem nahoru. Psal se rok 1980 a já jsem měl zrovna přes slibem Jisker.

Kohoutka a slepičkin

2011-11-21T20:34:00.002+01:00

Nevzpomněl jsem si na Karla Jaromíra Erbena před čtrnácti dny, kdy se slavilo 200. výročí jeho narození, tak jsem si ho připomněl teď o víkendu v Lounech, kde jsem Julince přečetl několik pohádek pro nejmenší z Kytice pohádek, kterou vydal Albatros v roce 1980 a my ji máme obalenou v televizním programu z roku 1985 – ten na mě působil stejně hrůzostrašně jako ty pohádky. Paradoxem tohoto vydání je, že předmluvu k němu napsala Marie Majerová, tehdy již 13 let po smrti, která v ní vyzdvihuje především Erbenův jazyk, jenž, jak se dozvíme v doslovu editora, vůbec nebyl zachován a byl upraven, aby mu moderní děti rozuměly. Julinka, zdá se, rozuměla moc dobře a celá vyděšená nenažraným otesánkem a jezinkami spolu s velkoformátovými kresbami Antonína Strnadela spala devět hodin v kuse.

Já jsem naopak nemohl usnout, protože jsem stále musel myslet na kohoutka a slepičku. Nešlo mi do hlavy, že kohoutek, který v pohádce přece nutně musí zosobňovat mužský princip, poté, co se s ním slepička rozdělí o svůj oříšek, chce oříšek, který našel on, jen sám pro sebe. A pak celá ta řada těch sobců, od studánky, přes švadlenku, ševce a svini až po louku! Jediná slepička z toho vychází se ctí, no a pak nebe, které sešle louce rosu zcela zdarma, zřejmě v rámci nějaké vánoční akce. Koukal jsem ještě do Němcové, tam se sice pojídají jahody, ale zápletka je stejná, jen s tím rozdílem, že kohoutek, než mu ta slepice donese něco k pití, chcípne. Naštěstí jsem ještě našel verzi od bratří Grimmů, kde se o oříšek nepodělí slepice, které je to, přiznejme si to, víc podobné. Jak už je to u Grimmů pravidlem, slepička nejen chcípne, ale když ji kohoutek chce odvézt do hrobu a svolá si na to půl lesa, cestou se všechna zvířátka utopí v potoce. Kohoutek slepici pohřbí sám a uvzlyká se na hrobě k smrti.

Nakonec jsem tedy rád, že jsem sáhl po tom Erbenovi, ta jeho verze je tak akorát, jen jí teď vyprávím Julince pod upraveným názvem, který jsem dal i do titulku. Dnes jí ale budu vyprávět o tom, jak pan Erben třel bídu s nouzí, zdědil po mamince tuberu a umřel. Stalo se tak před 141 lety. A neplakej, víš, kolik sesbíral pohádek?

Po kom to může mít?

2011-11-20T21:01:00.002+01:00

Kouknětě na Juli,

po kom jí to tak sluší?

Po mně má kebuli

a po mamince… duši.

Další fotky z našich nejútlejších věků (1974-5, 1988-9) najdete zde.

Chocholouš a ti druzí

2011-11-20T20:17:00.001+01:00

Kdo to v tom vzduchu dovádí?
Čejky? Budníčci? Strnadi?
Hejna králíčků, skřivanů či hýlů?
Jste beznadějně na omylu!
Právě tihle ptáci
se z našich končin ztrácí.

Člověk se ani nezapýří:
Až všechno ptactvo zhyne,
naši genetičtí inženýři
nám vynaleznou jiné!

19. listopadu 2011 po přečtení tohoto článku

Zpět k Metuzalému

2011-11-18T15:54:00.001+01:00

K projevu na dnešní svatbu mě inspirovalo zvláštní výročí: G. B. Shaw dostal před 85 lety Nobelovu cenu za literaturu (zpětně za rok 1925), ale právě 18. listopadu 1926 odmítl sumu, kterou tím každý laureát získá se slovy, že by Nobelovi odpustil vynález dynamitu, ale že jen ďábel mohl vymyslet něco takového jako je Nobelova cena. Vyštrachal jsem doma první český překlad jeho divadelní hry Zpět k Mětuzalému s dlouhatánskou předmluvou rozdělenou do kapitil z roku 1929 a to mě zase nasměrovalo k nedávnému úryvku z Platona, který otiskl na svém blogu náš Pavlik.

Před devadesáti lety napsal anglický spisovatel G. B. Shaw divadelní hru Zpět k Metuzalému, jejíž první část se odehrává v biblickém ráji. Shaw si upravuje starozákonní příběh po svém, ale v mnohém je velice inspirativní. Z rozhovoru mezi Evou a hadem vysvítá, že jakousi matkou Adama a Evy byla Lilith, jinak bájná postava z židovského talmudu, kterou do evropského kulturního povědomí dostal Goethův Faust. A teď cituji hadovu repliku z prvního českého překladu: „Lilith byla samotna, nebylo u ní žádného muže, shlédla smrt… a věděla, že musí vynajít způsob, kterak se obroditi a odložiti kůži jako já. Měla mocnou vůli. Usilovala a usilovala, chtěla a chtěla po více měsíců, než je listí na stromech v této zahradě. Její bolesti byly strašné, její nářek zaplašil spánek z Edenu. Řekla, že se to nesmí nikdy opakovat, že obnovení života je nesnesitelné břímě, že je to příliš mnoho pro jednoho. A když odložila svou kůži, hle! nebyla tu jen jedna nová Lilith, ale dvě bytosti, jedna jako ona sama, druhá podobná Adamovi. Tys byla jednou, Adam druhou.“

Toto pojetí je velmi blízké Platonovu, které dal do úst pisateli komedií Aristofanovi v debatě při hostině s přáteli na téma původu lásky. Aristofanes tam trochu s nadsázkou tvrdí, že člověk byl nejprve čtyřruký a čtyřnohý a aby nebyl nebezpečný pro bohy, Zeus dal všechny lidi rozetnout vedví a ony poloviny, které spolu stále chtějí srůsti, touží po sobě a dávají možnost vzniku dalších ušlechtilých poloviček.

Nechci tady ale zabředat do mytologie. Jak správně říkal pan farář, kterého jsem měl na katechismus, mýty o stvořní světa a člověka nejsou reportáže, protože ten, kdo je sepsal u toho logicky nemohl být. Jsou to podobenství, která mají člověku dát možnost zamyslet se nad smyslem lidského života. Mezi slovy, která se Eva a Adam od hada v Shawově divadelní hře postupně naučí jsou to tato: láska, žárlivost, naděje, slib a manželství. Přesně v tomto pořadí také postupuje vpřed váš vzájemný vztah. Nemusím se ptát, zda se berete z lásky, to považuji za samozřejmé. Ale berete se i ze žárlivosti, kterou oba překonáváte nadějí, že se budete milovat jednou pro vždy. Tuto naději jste se rozhodli dnes zpečetit slibem. A tento slib odstartuje Vaše manželství.

Dál už to bylo z jiného soudku.

Svět na podzim

2011-11-18T08:44:00.004+01:00

Hlavu mu podpírá krajkový polštářek,
nohy má přikryté barevným listím,
přes hustou mlhu mu nevidíš do tváře,
zvolna se probouzí – no, a ty s ním.

„Dovolte, abych se představil: Já jsem Svět.“
„Julinka nevím ještě jak dál, ale těší mě.“
„Nejdřív si budem hrát a potom vyprávět
o prvních Vánocích, o sněhu, o zimě.“

Život neni opereta

2011-11-17T12:24:00.002+01:00

Tak máme po premiéře Bráškůch. Byl jsem před ní nervózní jako bych tahal za špatnej konec potravinovýho řetězce. Jeden by řek, že se mu po premiéře uleví. Jenže na mě sedla tadleta, jak řikáme my fachmani, deprese z odbřeměnění, a já nemoh v noci zabrat. Porád mi v hlavě probíhaly různý scény a furt nějaký poťouchlosti a furt kecy a furt příkoří, až jsem se nasral a učet jsem se do vegetačního klidu. Ráno je, jak se řiká, moudřejší večera, a tak jsem teda ráno vstal, rozumíš, a podival se na všechno z nadhledu nebo tak jako, a to máš jedno s druhym. Hnedka mám pocit o hodně příjemnější. A tak, abych vás uved, jak řikával Zděnek Šestáků, do vobrazu: máme to za sebou, divákůch bylo požehnaně, i se bavili, chyby jsem viděl snad hlavně já, takže dobrý, ne? Život není opereta, ale taky žádná trága. Děkuju zejména Luďovi za jeho dvouhodinový šebánkovský výstup o nitranskej vojně. Těším se na reprízu.

Další fotky Pavlika Šindeláře najdete u něj na blogu.

Láska až za hrob

2011-11-15T22:28:00.001+01:00

Četl jsem na přednášce o Bieblovi z mnoha knih z mé knihovny, ze Seifertových Všech krás světa, z Nezvalova Z mého života i jeho Křídel či Moderních básnických směrů, z Hrubínových Lásek, z Pamětí Václava Černého, z Halasovy a Wolkerovy korespondence a dokonce jsem doma vyštrachal i knihu Jiřího Taufera Strana, lidé, pokolení, která mimochodem Biebla vystihla jako téměř žádná jiná. Měl jsem i dost výstřižků z novin a neuvěřitelně napínavou publikaci Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech (která vyšla letos v 500 výtiscích) Z knihovny jsem měl ještě půjčeny Kalistovy Tváře ve stínu, a tak jsem myslel, že mě nic nemůže překvapit. Samozřejmě překvapilo.

Paní knihovnice mi po přednášce přinesla výbor z listů Konstantina Biebla ženě Marii, jak ho uspořádal a v 300 výtiscích vydal Ivo Markvart v lounské knihovně v roce 1998. Řekl bych, že jsem právě tuhle knihu potřeboval! Bieblův vztah k ženě se mi totiž pod vlivem této rozhlasové reportáže a vzpomínek několika přátel scuknul na Konrádovo „Kosťo, tam budou prachy“ a brzkou odluku manželů od stolu a lože. Nebylo to tak! Byla to láska! Láska, jaké je schopen jenom básník, ať má milenek, kolik chce, k ženě, ať je jakkoli promiskuitní.

Až umřu (jaké štěstí, že já dřív než Ty) budu se těšit v hrobečku, že jednou Tvoje sladké tělo promění se v hlínu jako já a promísí se se mnou a vyrostou z nás macešky a barvínek. Jeho modré kvítky jsou dnešní Tvoje oči, zůstanu jim věren i po smrti. Kdysi mi bylo jedno, co je po smrti, ale Ty mne nikdy už neopouštěj, ať jsme lidé, tráva nebo kamení…

Až příště pojedu z jara do Slavětína, přivezu na hrob barvínek…

I když je to pes, je to přece jen člověk

2011-11-14T22:53:00.000+01:00

Člověku, jehož srdce je naplněno světlem, nemůže záležet na tom, jaké šaty má na sobě, zda jsou podle nejnovější módy či ještě předválečné! Viděl jsem Řeky chodit v tom nejsměšnějším a nejúděsnějším oblečení, jaké si lze představit: slamák z roku 1900, vesta z kulečníkového plátna s perleťovými knoflíky, odložený britský kabát, vybledlé džínsy, polámaný deštník, hrubá košile, bosé nohy, rozcuchané a pokroucené vlasy – výbava, nad níž by i Kafr ohrnul nos, a přesto říkám upřímně a s plným vědomím, že bych byl tisíckrát raději chudým Řekem než americkým milionářem. (44)

V Americe nemůže mít čisté svědomí nikdo: všichni jsme součástí nesmírně propleteného vražedného soukolí. V Řecku může vrah vypadat ušlechtile a zbožně, třebaže žije jako pes. (45)

Henry Miller: Kolos z Maroussi

Nové hádanky á la Christian Morgenstern

2011-11-13T21:54:00.000+01:00

Narazil jsem v knihovně na Utajené překlady Rudolfa Havla. Je tam i Morgensternova Nová slovotvorba navržená přírodě a protože jsou tam některé perly, které jsem předtím od Hiršala neznal, tady jsou. A nakonec jako minule přidávám hádanku o hodnotnou cenu.

Nejdříve kouzelná slovíčka, která mi moc práce nedala:

Japlť
Brutopýr
Pesodan
Dubač
Šíjavec
Točihlav
Kordík
Zeměkouř
Krokošíř
Uchoun
Tihule
Hluchýš
Nůžanka bezbožná
Dědočka krůtí ucho

Pak ta, co mi pár (někdy delších) vteřin zabrala:

Bofuj
Nebomník

Tady jsem se musel podívat i do slovníku nebo do atlasu rostlin či živočichů:

Palachník (rákosník)
Hlístenka (červenka)
Mokropýr (suchopýr)

A tady si zatím nevím rady:

Tmelovec

Samotného mě napadly dvě nové hádanky, jedna lehčí a druhá minimálně se čtyřmi hvězdičkami obtížnosti z pěti:

ŠTÝLAVKA
MAMDUJ

Kdo uhodne obě, získává ode mě balení porcovaného bylinkového čaje proti nadýmání, nadměrnému pocení, akné (oplachování) a nepříjemnému zápachu z úst (kloktání).

Věděli jste, že...

2011-11-13T08:18:00.000+01:00

... cesta na Jávu v roce 1926 inspirovala českého básníka Konstantina Biebla až do konce života?

Můj dvacátý článek, který se objevil na titulní straně anglické wikipedie, vyšel sice až hodinu po půlnoci 13. listopadu SEČ, ale v Los Angeles či New Yorku si o Bieblovi přečetli v den a možná i v hodinu jeho tragické smrti (skočil po 22h., zemřel na Jiráskově klinice před půlnocí).

Včerejší přednáška se s kratinkou přestávkou protáhla na tři hodiny, ale pocit z ní mám naplňující. Zredukovaná na půl nebo spíš rozdělená na dvě, mohla by zaznít i na dalších místech. Přemýšlím zejména o Slavětíně. Uvidíme. Určitě nezapomenu ani na čtenáře soběpisníku a občas jsem vložím nějakou zajímavost, kterou jsem vyčtl.

Proč tebe?

2011-11-12T10:03:00.004+01:00

Ptají se mě, Konstantine,
proč zrovna tebe, proč ne jiné?

Tvé básně nejsou z hitparád
a právě proto je mám rád.

A snad i proto, že voní po kávě
cos píval u Leflerů jako na Jávě,

připomínají mi let těch let,
o kterých nelze prózou vyprávět.

Jsem rád, že máme kromě slunce stín
a kromě Slavína i prostý Slavětín.

Konstantin Biebl, Toyen, Vladislav Vančura, Marie Bieblová, Vítězslav Nezval

Povolání: prokletý básník

2011-11-11T16:04:00.001+01:00

Prodírám se dokumenty kolem smrti Konstantina Biebla od pitevní zprávy po policejní záznamy, pročítám se posmrtnými články jeho (někdy možná zdánlivých) přátel i nepřátel, popisy okolností (možná rovněž zdánlivé) sebevraždy a věřte, že je to detektivka, v níž hrají roli nevyluštěná či přeškrtaná slova z nově objevených Nezvalových rukopisů stejně jako postavy známé či neznámé, které se tehdy míhaly v básníkově životě.

Při tom všem jsem si uvědomil, že sebevraždou skončil i Bieblův otec a Bieblův tchán, sebevraždu spáchal i syn Vítězslava Nezvala Robert (rovněž on skočil z okna v lednu 1971), tragicky pak zahynul Bieblův synovec Petr Vodseďálek, s nímž strávila jedno romantické léto moje babička, a před pár lety tragicky zahynul i Ivo Markvart, který se Bieblovým životem podrobně zabýval a shromáždil o něm desítky nepublikovaných dokumentů, pod nímž babička jednu dobu pracovala v knihovně a jehož jsem já poznal a stal se jeho obdivovatelem. O brzkém skonu všech mladých lidí z dalmatské fotografie už jsem psal. Je to až moc neštěstí kolem jednoho člověka. Až jsem tím vším trochu vystrašil Věrušku, když jsem nahlas zauvažoval, jestli si nehraju na prokletém pískovišti.

I papoušci odlétají

2011-11-09T21:27:00.002+01:00

Pepíček stůně, sotva létá,
zdá se, že už se nevyléčí.
„Chceš čaj?“ byla jediná věta,
kterou jsem uměl jeho řečí.

Už nikdo čaj mu nenabídne
a ani vodu z ampulky.
A život? Živoření bídné
bez vlnkované andulky.

Nevím, jak je to u ptáčků.
Že by neměli duši? Že by?
Ne, se snítkou prosa v zobáčku
ta Pepíčkova letí k nebi.

Vyznání

2011-11-07T22:55:00.003+01:00

Posledních pár dní jsem žil ochotnickým divadlem (a to jsem ani nebyl v Klášterci na Žních). Ve čtvrtek jsem viděl Maryšu v podání Slovanského tyátru z Olomouce, moc pěkné představení poznamenané bohužel nevhodným chováním nahnaných školních diváků. V sobotu a v neděli jsme měli dopoledne zkoušku na Brášky, jejichž premiéra se nezadržitelně blíží. V sobotu odpoledne jsme pak hráli Vernisáž v jedné krčmě v Postoloprtech a jako režisér musím konstatovat, že tam pro těch 13 skvělých diváků herci podali nejlepší výkon z pěti repríz této Havlovy aktovky. A dneska jsem byl na Kapustnici Divadla Commedia z Popradu. Všechny ty zážitky mi udělaly radost, jako bych měl žaludek plný výtečné zelňačky od Clauda Ratiniera.

Asi tedy bude znít hloupě, když prohlásím, že bych celou svou ochotnickou kariéru a všechny divácké zážitky vyměnil za možnost odletět létajícím talířem do minulosti a zažít jednu jedinou zkoušku vesnického divadla ve Černčicích u Loun na konci 40. let minulého století. Třeba by to mohlo být zrovna Zkrocení zlé ženy, kde tehdy v tom venkovském souboru hostoval Vladimír Ráž, Jiří Němeček a Eva Wimmerová. Byli mladí, nezkušení, možná ani nevěděli, jaká slavná budoucnost je čeká, a tak se nechali krotit ochotnickým režisérem a stáli na stejných rozvrzaných prknech jako herci z Černčic, Vršovic, Obory, Nečich či Chožova. Nepotřebovali nápovědu, ale dostali ji, protože ochotníci se bez ní neobešli. A ona se neztratila, ona se ráda ukázala, ona ráda nahodila i těmto študovaným hercům s ostřílenou pamětí. Byla to tehdy mladinká Maruška Podlešáků. Sama také hrávala, už od dětství. Tady na tom snímku je jí kolem sedmi let (je to ta žába úplně vpravo).

Dlouho jsem si myslel, že moje naroubování na divadelní prkna bylo životní náhodou, že nemám po kom to mít. Když jsem se narodil, primář Singer mamince už v porodnici prorokoval, že jsem celá bába, ale že z toho snad vyrostu. Nevyrostl jsem z toho a jsem rád. Divadlo mi proudí v žilách. Jak by taky ne, když pořád slyším z nápovědní kukaně svého života babiččin hlas. Díky, babi!

Na začátku podzimu

2011-11-06T22:08:00.004+01:00

Na začátku podzimu
děti trpí na rýmu.
Vyzkoušejte naše triky
z babiččiny apatyky,
neboť drahá farmaka
působí jen na draka.

Julinka spinká v peřince
na nakloněné rovince,
vincentka přijde také vhod:
nos promění se v nudlovod,
a pravidelné větrání
šíření virů zabrání.

Za pár dní bude maličká
zdravá zas jako rybička.

Další fotky (nejen) sestřenek jsou zde.

S lodí jež dováží ouzo a chalvu

2011-11-05T21:48:00.000+01:00

Tohle je zážitek Henryho Millera z lodi vezoucí ho do Řecka.

Následujícího dne jsem se seznámil s ostatními cestujícími – s jedním Turkem, Syřanem, několika studenty z Libanonu a s Argentincem italského původu… (kteří byli) ztělesněním amerického ducha v jeho nejhorší podobě. Byli přímo posedlí pokrokem, tito lidé. Více strojů, více výkonnosti, více kapitálu, více požitků – o ničem jiném nedokázali mluvit. Zeptal jsem se, zda slyšeli o miliónech nezaměstnaných v Americe. Otázku ostentativně pominuli. Zeptal jsem se, zda si uvědomují prázdnotu, neklid a ubohost života Američanů se vším tím masově vyráběným přepychem a pohodlím. Byli naprosto odolní vůči mým sarkasmům. Jediné, co je zajímalo, byl úspěch – peníze, moc, místo na slunci. Nikdo z nich nechtěl zítce své vlasti; všichni se vraceli z nejrůznějších důvodů proti své vůli. Pověděli mi, že v jejich zemi není žádný život. Kdy tedy pro ně život doopravdy začne? zajímal jsem se. Teprve až si pořídí všechny ty věci, které mají v Americe, Německu či Francii. Život se skládá z věcí, hlavně ze strojů, pokud jsem dobře pochopil. Život bez peněz je nemožný: člověk musí mít šaty, hezký domov, rádio, auto, tenisovou raketu a tak dále. Řekl jsem jim, že žádnou z těchhle věcí nevlastním a žiji bez nich docela spokojeně, že jsem odjel z Ameriky právě proto, že tyto věci pro mě nic neznamenají. Odpověděli, že jsem ten nejpodivnější Američan, kterého kdy potkali. Přesto mě měli rádi. Drželi se mě během plavby a zasypávali mě všemožnými otázkami, jež jsem se jim marně snažil zodpovědět. Večer jsem sedával s Řekem. S ním jsem si rozuměl mnohem lépe, i přes jeho obdiv k Německu a tamějšímu režimu. Jistě, i on se chtěl jednou dostat do Ameriky. Každý Řek sní o tom, že pojede do Ameriky a vydělá hromadu peněz. Nepokoušel jsem se ho odradit; pouze jsem mu vylíčil Ameriku, jak ji znám, jak jsem ji viděl a zažil. Zdálo se, že se trochu zalekl: přiznal, že něco takového o Americe ještě neslyšel. „Jen tam jeďte,“ poradil jsem mu, „a uvidíte sám. Možná se mýlím. Mluvím jenom o tom, co jsem na vlastní kůži zažil.“ „Nezapomeňte,“ dodal jsem ještě, „že Knut Hamsun si v Americe nic moc neužil, ani ten váš milovaný Edgar Allan Poe…“

Henry Miller: Kolos z Maroussi (7)

Je krásné až neuvěřitelné zjistit, že byl si Miller býval asi rozuměl s Konstantinem Bieblem, kdyby se bývali potkali. O Bieblových zážitcích z nizozemské lodi Plancius, která ho vezla ze Singapuru na Jávu, budu mluvit už za týden, v sobotu 12. listopadu od 17hod. v hradní věži (Městská knihovna Kadaň).

Pár nápadů pro naši expedici

2011-11-03T20:15:00.001+01:00

Zhlédl jsem pár Lucčiných reportáží v Objektivu a přečetl pár jejích článků a jsem rád, že souhlasila, že se stane expertem naší expedice do Itálie. Ví totiž i o dalších spojnicích severní Itálie a Čech. Některé jsou spojené také s první světovou válkou, ale Češi bojovali v severní Itálii i v té druhé. Byla to protektorátní vládní vojsko, tzv. Háchovi Melody Boys. A bojovali ve velké většině zběhli a bojovali na straně italských partyzánů. A tak mě napadlo, že by první část expedice, možná teprve oťukávací, byla naplánovaná na rok 2014, tedy 70 let od těchto událostí, pouze do severní Itálie po stopách neuznalé 1. české pěší brigády v Itálii a přitom bychom si už mapovali terén kolem Gardského jezera, kde za první války bojovaly naše legie.

Salesián a pozdější sekretář litoměřického biskupa Štěpána Trochty P. František Krutílek u hrobu českých vojáků v Turíně.

Napadlo mě taky, že bychom mohli najít pár potomků italských legionářů, aby jeli s námi. A když už jsem u nápadů, možná by některé místo v Itálii mohla ozdobit socha Herberta Kiszy nebo Františka Vlčka, ne snad tak velkolepá jako sousoší, které jsme úplnou náhodou s Věruškou objevili na hřbitově Pére Lachaise, ale ve stejném smyslu.

Slíbil jsem ale představit druhé místo expedice pro rok 2017, jímž by byla po padolské kartouze Santa Maria Capua di Vetere, místo jednoho z největších zajateckých táborů, kde se nacházelo mnoho Čechoslováků. Místo, kudy jsme s Věruškou projížděli, aniž bychom tušili, že jedeme kolem lokality tak významné pro dějiny našich legií. A taky kolem amfiteátru z dob císaře Augusta. Tehdy jsme vnímali to místo jen jako místo našeho soukromého zázraku. Jeho návštěva na expedici bude pro nás tedy mít i osobní rozměr.

Mně cesta daleká

2011-11-02T20:49:00.000+01:00

Je tam letos nahoře o dušičku z naší rodiny víc. Psal jsem tady jednou o svém nadšení z mexické oslavy dnešního svátku, kdy se na hřbitov vezme kytara, deky a piknik a vzpomíná se na ty, kteří mezi námi už nejsou. A tak bych, dědo, taky nejradši vzal kytaru a šel zahrát na lounský hřbitov, kam jsme před týdnem donesli věneček a protože nikdo neměl sirky, půjčil jsem si oheň z vedlejšího hrobu. Cestou jsem málem zakopl o hrob MUDr. Lubora Singera, který mi v dětství správnou diagnózou zachránil život. Taky bych mu nejradši něco zabrnkal, kdybych to uměl. Líp než hraní mi jde psaní, a tak i na Dušičky sedím před tím praštěným počítačem, a vzpomínám na vás, dušičky, které jsem znal.

Našli jsme s babičkou jeden notový sešit, který sis dědo psal, když jsi ještě zpívával na prknech. O opeře V studni už jsi mi říkal, ale o tom, žes preludoval jako tulák v Princezně Pampelišce, o tom jsem nevěděl. Babička si hned vzpomněla, „Pampeliško sem, Pampeliško tam“ zanotovala a vyprávěla, jaký jsi s tou rolí sklidil úspěch. Ta druhá ze dvou písní v partesu má nádherný, i když smutný text.

Nikdo už na mě nečeká,
mně je ta cesta daleká, mně cesta daleká?
Od světa dál a k hrobu blíž
už mne má milá nespatříš. Už mne nespatříš.

Ruda Koblic nás naučil tři tulácké písně, ke dvěma jsem si našel akordy (1, 2), a tak si teď pěkně s Věruškou zapálíme svíčku a zazpíváme je pro vás, naše dušičky, asi trochu falešně, ale od srdce.

Řecko all inclusive

2011-11-01T21:40:00.000+01:00

Cesty se uskutečňují vnitřně a nemusím snad říkat, že při těch nejnebezpečnějších se vůbec nepohneme z místa… Jsou mezi námi dobrodruzi, kteří pronikají do nejvzdálenějších koutů země a za marným cílem vlekou svoji živoucí mrtvolu. Zeměkoule se hemží odvážlivci, kteří ji zabydlují smrtí: jsou to duše posedlé dobýváním, jež naplňují vnější prostory vesmíru nesváry a hašteřením…

Henry Miller, Kolos z Maroussi (71)

Ano, asi málokdo mi uvěřil, že jsem byl opravdu tělem v Řecku. Byl jsem tam jen duší a za průvodce jsem měl právě Henryho Millera. Když jsem v soběslavském knihkupectví přemýšlel, kterou knihu si koupit na cestu, váhal jsem mezi několika a pak sáhl po dvou, které mi dělaly tu nejlepší společnost, jakou jsem si schopen vůbec představit. První byla Rudá jízda Isaaka Babela, ta zvítězila proto, že jde o stěžejní překlad Jana Zábrany, tolik zmiňovaný v Celém životě. A na druhém místě se umístil Kolos z Maroussi, a to proto, že jsem si přečetl, že Miller tuto knihu považoval za svou nejlepší. Co může být lepší než Obratník Raka, Tiché dny v Clichy a Černé jaro? Zajímalo mě to.

Ta kniha je o Řecku. Není v ní (jsem v půlce, tak nevím jak v té druhé) popis žádné obscénní scény, vlastně vůbec nemluví o sexu. Jako by se v Řecku nesouložilo. To bylo překvapení číslo jedna. Někdy je Miller moc upovídaný, někdy to zní jako laický bedekr, ale ve většině míst poznávám toho nejlepšího Millera z Obratníků. A už v té polovině asi chápu, proč se Millerovi tento počin líbil víc než předchozí i následující díla. Je totiž osobní zpovědí a shrnutím jeho filosofického pohledu na svět. A to je literatura, která mě baví. Na americké cestě jsem pořád nedorazil do Seattlu a tak teď budu otravovat citáty z několika knížek. Z Kolose ale zřejmě víc, je totiž míň o příběhu a víc o myšlenkách.

Znovuožilé Řecko dokáže pozměnit osud Evropy. (43)

Tahle věta vytržená z kontextu je teď velmi aktuální. Věřím, že Řecko nakonec způsobí rozpad Eurozóny, pád Evropské unie a krizi západního politického systému, který bude muset projít změnou. Dnešní rozhodnutí Georgia Papandreoua o lednovém referendu dokonce předjímá, že k pádu a vzkříšení dojde ve zlomovém roce Mayského kalendáře, tedy 2012. A co přijde pak? Možná prozření, jaké zažil Henry Miller až v Řecku, kdy mu bylo 48 let.

V onu chvíli jsem v duchu plesal, že jsem osvobozen od veškerého vlastnictví a závazků. odpoután od strachu, závisti a zášti. Byl bych přešel klidně z jednoho snu do druhého, aniž bych cokoli vlastnil, čehokoli litoval či po něčem toužil. Nade vše jsem si pak byl jist tím, že život a smrt patří k sobě a jedno bez druhého nelze ani vychutnat, ani přijmout. (23)

Aby bylo jasno, nevěřím v přeměnu společnosti, věřím jen v proměnu jednotlivců, ve vnitřní obrodu, v šíření myšlenky z člověka na člověka, ne plošným zásahem ekonomického krachu. A mě Miller, i když v mnoha věcech tak odlišný, k té obrodě pomáhá. Třeba bude mít vliv i na vás.

Nejpoutavější příběhy, které jsem kdy slyšel, neměly pointu, zápletky nejlepších knih si nikdy nedokážu vybavit, s těmi nejlepšími jedinci jsem se nikdy ničeho kloudného nedobral. (63)

Hrací dům

2011-10-31T17:30:00.005+01:00

Poslední dobou mi v hlavě běhá nápad na divadelní hru á la Petr Karvaš o domovní schůzi. To je tak bohatý vesmír, že bych chtěl, aby byla alespoň jednou za týden! Přemýšlel jsem, že bych se chodil dívat na cizí domovní schůze pod nějakou legrační záminkou, že jdu třeba nabídnout nové řešení zavírání vchodových dveří, a pak bych si celé zbylé jednání dělal scénáristické poznámky.

Sousedé v činžáku, ta změť naprosto odlišných typů, ras, osudů, náhledů na svět, to nepřeberné množství třecích ploch, různorodých zájmů, domácích mazlíčků! A přitom zároveň prototyp vztahu bližní – bližní. V některých jazycích je soused a bližní vyjádřen jedním slovem.

Co se narodila Julinka, seznámili jsme se s mnoha sousedy blíže, tedy se i pro nás postupně proměňují v naše bližní. Věruška je narozená ve znamení Blíženců, takže možná proto od té doby, co je doma, některé sousedy vyloženě přitahuje. A já mohu pozorovat kříšení a rozvoj sousedských vztahů i mimo domovní schůze. Jaká nádhera!

Včera jsem pročítal Bieblovu sbírku Zrcadlo noci (1939) a narazil jsem na báseň Hrací dům, která začínala těmito verši:

Vzpomínám si
Když se narodila v třetím patře holčička
Za hrozného reptání všech sousedů…

„To je o nás,“ vykřikl jsem na Věrušku a začali jsme se dohadovat, jestli bydlíme ve třetím nebo ve čtvrtém patře. Protože přízemí se nepočítá, jde přeci o nulté poschodí (i když nemáme výtah, který by nám to dosvědčil), asi opravdu bydlíme ve třetím patře našeho činžáku. Začal jsem číst nahlas, protože jsme byli zvědaví, co se z básničky vyklube.

Vzpomínám si
Když se narodila v třetím patře holčička
Za hrozného reptání všech sousedů
Ozvala se právě v akustickém domě
Na který hrávala celá ulice
Počínajíc károu lakýrnického učedníka

A končíc wagnerovskou operou stěhovacích vozů
A potom zemětřesením pochodujících regimentů
Neklidných nocích když celý svět byl vzhůru
V nocích kdy se s pláčem rodily děti
V nocích kdy křičela malá Julie
V nocích před mnoha lety ve zbouraném již činžáku

Miluju svět, v němž Bůh nepromlouvá jen skrze Bibli, ale i skrze Biebla!

Valéryho boty

2011-10-30T13:22:00.000+01:00

Valéry je duch mužný, kladný, jasný a pronikavý. „Co je mi po Asii a po Orientě,“ prohlásil jednou. „Má vlast – toť Řecko.“

Cituji z konce studie Františka Götze Paul Valéry, básník evropské síly (Tvář století, 1929). Nevím, jestli si to Götz nevymyslel, ale i kdyby, vystihuje to povahu tohoto francouzského básníka, který v roce 1892 prodělal duševní krizi, po níž se na dvacet let odmlčel a ponořil se do studia věd, matematiky a filosofie.

Asie a Orient, kolébky filosofických systémů tak cizích evropské nátuře a přece ji stále kořenících. Křesťanství v evropském pojetí není nic jiného než orientální větev naroubovaná na kmen antické filosofie. Vliv Orientu na současné duchovní prožívání světa u ateistů je rovněž značný.

Asie a Orient, dvě bosé nohy lidské duše. Odtud přicházeli bosí prorokové hlásat oproštění od světských radostí, askezi, hloubání v nitru. První, co jsme s těmito proroky v Evropě udělali, bylo, že jsme je obuli.

I na Korfu se dají sehnat zimní boty. Je to jediný suvenýr, co jsem si z Řecka přivezl. A až doma jsem zjistil, že jsou MADE IN ALBANIA. Zřejmě z medvědí kůže jako měl Ötzi. Nebo z kůže kosovských Srbů. Čeká nás zase zima, marketingová strategie okoukaná od Eskymáků. Musíme se do ní obout.

Paul Valéry se narodil před 140 lety.

Pohádka o helikoptéře

2011-10-29T15:41:00.003+02:00

Leničce a Léně

Helikoptéra je zvláštní věc,
dokáže stovkou rozletět se z nuly
a za chvíli, jako když spadne klec,
k raněné holčičce se přivrtulí.

Přeletí lány, louky, lesy
a představte si, letí bez křídel,
jen aby holčička ocitla se kdesi
v paláci plném bílých strašidel.

Pohádky vždycky končí šťastně,
víly a skřítkové nám za to ručí,
a tak i na konci mé básně
holčička padá… mámě do náručí.

Dovolená v Řecku (a skoro bez peněz)

2011-10-29T00:02:00.003+02:00

Vrátili jsme se z krátké dovolené. Nebyli jsme ale jen na Korfu, kam míří přehršle turistů, byli jsme i v peloponéském přístavu Nafplio, kde jsme využili i fakultativních nabídek na výlet na ostrovy Spetses a Hydra. No a samozřejmě jsme nemohli vynechat Athény. Věruška většinu výletů prospala, ale na nejdůležitější zážitky jsem ji probudil a zbytek jí vyprávěl. Seznámili jsme se s milými Řeky, a tak už máme domluvený návrat. Ne tedy jako moje sestra, kterou si rhodský majitel hotelu chce hned vzít za ženu, příp. (po utvrzení o tom, že ty tři děti, co tam byly s ní, patří k ní a tomu chlápkovi, který s ní měl pronajatý pokoj) ji alespoň učinit svou milenkou, přičemž je ochoten manželovi najít sezónní práci v prodejně fíků. My se vrátíme čistě studijně, poznat zase trochu kultury a možná se naučit i něco jazyka – z téhle kratinké cesty umíme jen lígo neró, se parakaló (prosím o trochu vody) a pak malista, což znamená zajisté. Jsme po cestě hodně unavení, a tak se můžete těšit, že až se noc a den vyspíme, přidáme nějaké zajímavé texty (fotoaparát se bohužel vybil a, jsouce sbaleni jen na pár dní po Čechách, neměli jsme přechodku do řeckých zásuvek).